V Lonherrenhofu štrasburském
je hostem Zikmund cář;
kam kročí, tam pejř kožešin,
kam pohlédne, tam zář.
Lamp světlo rdí se v komnatách
jak zory zlatý svit;
stůl, lože, skříně, křesla kol,
vše zdobí aksamit.
A nářadí a náčiní
vše královský je pych,
lesk slunce všakým paprskem
těch vnad by nedostih’.
Hloub noha padá v koberec
jak v rozbujelý mech,
a dálnou síní rozvlněn
je vonný růží dech. –
Je večer. V úběl podušek
mdlou Zikmund hlavu dal,
by unaviv se vítáním
noc první odpočal.
Leč bílý měsíc udiven
zří králi do komnat,
že veselit se nechce dnes
a nejde hodovat.
Zda spáti bude? Stěží!... Slyš,
ký divný dole sběh?
Ruch pod okny je, sotva král
na hedváb lože leh’.
I poslouchá. Mdlý rozhovor
se mění v ladný zpěv,
však nejsou hlasy mužů, slyš,
jen hlasy žen a děv.
A dozpíváno. „Zdráv buď král!“
zní zdola sterý hlas:
„Zdráv, Zikmunde, tvůj majestát,
ó, sejdi mezi nás!
Ó spěš! Plášť na bedra si hoď,
dost odpočal jsi snad,
noc k celotným zve rozkoším
a ke žni rajských vnad.
Tvůj pohled do srdce nám vnik’
jak sladký jara svit,
teď na květu se tísní květ,
a květ chce trhán být.
Chce trhán být, než zvadne, spěš,
dech první vůně měj,
a co je posud v poupatech,
to v růže vylíbej!
Na města luhu sadovém,
kam viol vábí dech,
buď urván štěstí minutám
květ lásky sladší všech.
Pojď chvíli v štěstí snít a žít,
pojď, náš jsi pán i host,
my zjevíme ti v rozkoších
svou žárnou milostnost.“ –
Viz, měsíc trůní v oblacích,
je teplá letní noc,
ty’s naše srdce okouzlil,
my ve tvou padly moc.“
Kraj lahodou je naplněn,
v dál před lunou prch’ stín,
a s písní v srdci toužebnou
slét’ slavík na jasmín.
Sad kolem hradu zdiven jest,
ba každý květ i stvol,
že mrtvo ve tvých komnatách;
nuž, k veselí nás zvol. —“
„Kdo jsou?“ dí udivený král
a zírá oknem ven...
„Zda zástup duchů píseň pěl,
či zástup je to žen?“
Leč znova zvučí svůdný zpěv:
„Viz, teplé noci klín
ven vábí nás, my tebe zas
pod stromů baldachýn!“
A z komnat v čechelu spěl král
slov vínem opojen;
a chorovodu rýnských žen
hned blažen padl v plen.
Vše vínky z révy na hlavách,
vše lehký, bílý šat –
král chví se, povždy vírnějším
jest jeho vášně chvat. –
Už rozkypělé krve shluk
hráz dvorských mravů ztek’,
chtíč vítězí, z úst královských
zní dravce divný skřek:
„Nuž, kolujte!...“ V ráz rozšířen
a zase zúžen kruh
jak v tanci víl, když pokraj vod
svou nožkou tepou luh.
Vždy ohnivějším, rychlejším
je kolotný jich let;
zrak na polo jest uzavřen
a na polo jen ret.
Hned vábně oblým ramenem
svou družku jímá druž,
hned v sladkém šeptu s úklonem
ji vine úž a úž.
Viz, po stisknutí touží hruď
a po objetí pás,
a rusozlatá s havraní
se mísí kadeř v ráz.
Jak růžím v plných poupatech,
tak v ňadrech paní všech
se ztajil dech, ba každá z nich
je kytkou svůdných něh.
Hle, ruka tepe ruku v dlaň,
hruď zakryta jen v pol,
bok jemně zklenut jest a pás
jak útlý růží stvol.
A sotva stanou, v okamih
se v nový tísní rej,
až družka družce na úkoj
rty tiskne v obličej.
Při ladném víru vnad a krás
si nožka tepe takt,
a líbání úst planoucích
se vzmáhá v katarakt. –
I rozžhavil se králi zrak,
zub ryl se v ret – i zmlk’,
jak žádoucí když na kořist
se lačný chystá vlk.
Žár chtíče v sličných ženin sbor
mu z vilných očí sjel
a v lesku vlhkých zřítelnic
jak jiskra zasyčel.
Je svůdnicemi ovinut
a zváben jejich hrou:
„Ó, zulíbej nás, zulíbej,
jež u nohou ti mrou!
Spěš, líce naše poceluj,
těl květných oviň skvost,
a chmur, jež halí mysl tvou,
buď v požívání prost!
Ó, nezhrdej žen pocelem,
jichž těla svěžích krás
chtí všecko ti dát souborem
a všecko zvláště zas.
Spěš! Krása ženy dává víc
než sladká hroznů tresť...
Či nechceš zlatých pásů nám
snít s boků na ručest?...“
Král zžehnut krví, smysly zpit
a dravčí touhy pln,
hloub rudé oko potopil
do paní vnadných vln.
Než opět víří skočný rej,
a v pocel ženy zvou:
„Již milostnici, pane, zvol,
ať tvou dnes královnou!
Ať vejde všemu světu v jev
a známo v městě všem,
že Zikmund, římské říše král,
je naším idolem!
Ó, zlíbej nás, pak letmo ven,
na smaragdový Rýn,
kde luny svit a mračen tlum
se snoubí v polostín.
Tam kolébavých na vlnách
se houpá skvostná loď,
vnitř plno stánků nádherných,
pojď, tam nás doprovoď!
Z rejn pestré vlajky vlají vstříc
i se stěžnů i s lan,
a v koši hraje na šalmaj
sám věkožízný Pan.
Při jeho zvucích tajemných
buď šťasten zas a bláh,
tam řeckým ohněm srdce tvé
vzplaň s naším na vlnách!
Tam do náručí sevři nás
jak plamen palmy kmen
a v jiskrách – v sluncích háravých –
v ráj budeš unesen!“ –
V skok dal se rozpálený král
a révou ověnčen
jak zšílenělý tancoval
u vírném kole žen.
A že mu čechel překážel,
výš ostatních ho zved’,
a jako David před archou
zpit vášní sobě ved’.
A kolováno zas a zas,
a pita mnohá číš,
jak propita by měla být
hned celá římská říš.
A před kramářem stavil rej:
„Vstaň, vetešníku, mluv,
zač lýčených pár škorní as
dáš lehkou za obuv?“
„Ej, po grešli vám škorně dám –
ba, za grešle jen půl,
a krále na poháňku rád
vám přidám ještě hůl.“
„Nuž hůl i škorně – neváhej –
i révoví dej sem,
my za thyrsus tvůj přídavek
si zdobně ovinem!...“
A králi škorně dává v dar
roj rozvášněných žen
a v krčmu spěchá tu i tam
a zase z krčmy ven. –
V těch očích paní divokých,
kdo zřel v ně, vilnost čet’:
jich ruce tlapy tygřic jsou,
v hruď vlkodlak jim v klet.
Jak pusté hejno bakchantek
dál unáší je kvap,
ó běda, koho za sebou
ten vilný strhne slap! –
Je k ránu. Ze všad kvapí lid,
by zřel ten běsný hod
a vlastních žen a vlastních dcer
víl rujný chorovod.
Ven před dům vyšel klenotník...
„Chci prsteny!“ dí král!...
Dvě stě jich rozdal, neplatil
a v smíchu křepčil dál. –
A po čtrnácti náměstích
a ulic po třech stech
jak šílen skáče římský král,
až tají se mu dech.
A přešli mostů šedesát
a prošli sedm bran,
a nedbal král, že lid se smál
a sbíhal se všech stran. –
Rej k přístavišti zakroužil:
„Hle, jaká pěkná loď!“
I vešli: „Klidně, lodi, jen
dál na Mohuč se broď!
Král Zikmund ve tvých úkrytech
prost být chce hluku měst
a všecky žhavě zulíbat,
jichž vděčným hostem jest!“
Zpěv na palubě, jas a vír,
leč na nábřežích smích:
Zda je to král, či netvor kýs,
jenž v sluji skal se zlíh’?
Hle, jeho čelo! Jaký zjev!
má vidličitý roh,
pysk vydut je – i pařát má –
toť nahý kozonoh!
A ženy kolem – vizte jen!
zkad přišla as ta spřež?
Níž kyčlí dole huňatých
dvé pařátů je též!“
Hluk vzmáhá se a roste smích:
„Ký zběsilý to hon?
Toť kozonožky napořád
a kozonoh též on!
Ty jeho uši! Hleďte přec,
jak střiže jima bláh;
teď válce rtů svých s úšklebkem
až k dlouhým boltcům stáh’!
A v koši stěžně, kdo že tam?
snad bděla plavby stráž?...
Ej, v dudy hraje úslužen
svým milým satanáš!
Bůh ostříhej nás! Patřte naň!
Dvě žhavá kola zrak,
vlas jako po vývratu les,
a každá brva mrak.
I kormidelník satan jest
i veslař! – Těš se, těš,
tou kozí nohou králi náš,
v říš ďáblův rejduješ!“
A z koše, s přídy, s kormy v ráz
se děsný chechtot vzmoh’:
„Loď plnou v peklo veze běs
dvoukopytnatých noh!
Nuž, tancuj, luzo, pokavad
pluk vichrů hostí měch!“
a zavřeštěl a zapištěl,
až Taunus tajil dech.
Blesk ďáblích oči lána strh’
a rejna sklátil v tok,
a bouře vyla z jeho dud
a bila v lodi bok.
Vše sténá, padá: smečka žen
i kozonohý král,
jen satan v koši rozkacen
jim s chechtem dudá dál.
„Ej, křepči, králi!“ „Nelze již!...“
Pad’ – procit’ vzdech’ i vzlyk’ –
hned lékař k loži přikvapil
a s vínem dal mu lík.
Když horkou hlavu omámil,
ztich’ král; leč chvilku jen;
zas snění neukrotný býk
jím smýkal rozzuřen. –