Proč asi z Prahy spěchá král?
proč taký divný kvap?
Vždyť těžce chor! Ký ďábel zas
jej v černé drápy lap’?
Snad proto, že zde zapad víc
svým zdravím, živ jen v pol,
či ví, že vzpoura po městech
zas doutná kolem kol?
Či nová strachu zběsilost
na jeho sedla hruď
a křehce: „Ze snů pekelných
ni v den se neprobuď!“ –
Nač ptaní? Chce! Tož celou noc
se chystá k cestě dvůr:
dav kněží, paní, komořích
a různých dvora stvůr.
Oj, slavný průvod zamluven
za vypůjčený groš,
lid králův pestře vystrojen
i četný štítonoš.
A luzy hluk a zvonů zvuk
a vírný hlahol trub,
toť lesklý průvodu je líc,
král slávy té však rub.
Za vřískot: „Zdráv buď Zikmund král,“
mzdu každý dostal hoch,
a trojnásobný plat měl brát,
kdo na pláč by se zmoh’.
A každý zvon a zvoneček
na pražských věžích všech
měl lkát, že „svaté církve štít“,
jde z rozkvašených Čech. –
Víc ležel nežli seděl král;
jen v lehkém rouchu byl,
a bledých spánků propadlost
mu hojný vavřín kryl.
Té zvadlé hlavě nelze již
nést koruny zlý tlak,
laur lehčí jest, a Caesar kdys
též zdobíval se tak.
Nach jemně tkaný bez ozdob
též lehčí plátu jest
a vínem orvietským můž’
i mrtvé líce zkvést.
Prut palmy v ruce lehčí též,
než říše zlatá trest;
vše pouhá skromnost na pohled,
však v pravdě pouhá lest.
Jak kdyby zdráv byl, zírá král,
jak prost by stáří změn,
kdož ví, že skrytě k nosítkám
je rouchy připevněn.
Kdož ví, že zády upřímen
jest opřen o lenoch,
že v tváří štětcem pomocným
i na úsměv se zmoh’?
Pryč prchá z Prahy rozhněván,
leč tajně truchlí přec,
a jede: caesar nádherou,
leč silou umrlec.
„Zda ještě,“ mluvil k sobě král,
„svou Prahu zřím, měst květ?
Zda v otce Karla vrátím se
hrad královský as zpět?
Ó, jistě, jistě, tuším tak,
ó, jistě! věřím, vím,
a ne-li v žití, duší svou
vše ve snu navštívím!
A spatřím, co jsem ondy sil,
v zdar klíčit, růst a kvést:
Svých vnuků spatřím jarý kmen,
plod mého ducha nést...“
A dumal... Mimo Týn když jel,
rek mladý v zrak mu pad’,
to hrdě s koně na průvod
zřel Jiří z Poděbrad.
Král hněviv rychle sklonil tvář
a rukou na hruď sáh’.
„Proč ten vždy potkává mě,“ děl,
„v mých tajných myšlenkách?“
A zachvěl se, leč krále kol –
by lid vše neuhod’ –
stráž kupí se i komorník,
vzad psář a koněvod.
Šlik s Celským vpředu, v čele všech
však králové dán střed,
lid branný těsně za dvorem,
a vozy naposled.
Všem v sled dav kejklířů a žen,
jež množí se vždy víc,
toť pod korouhví nádhernou
pluk dvorských milostnic.
Ta korouhvice královským
je paním údělem,
znak na ní vínek z růží svit
a rudé srdce v něm. –
V sbor žen těch vřaděn z končin všech
květ nejrůznějších krás,
jich boků kolem ovinut
jak had je zlatý pás.
Plň údů z šatů hedvábných
zří vyzývavě ven,
a vínek z révy k hlavám všech
je ladně upevněn.
Hruď zdobí korál s granátem,
kov, bůstka, jantar, kost,
a ňadra krajkou remešskou
jim krášlí ješitnost.
Toť dav maďarských záletnic
a kupných rýnských dcer,
jich vilný pohyb vycvičen
je v chůze stejnoměr.
Dar králův, prsten s rubínem,
má každá z oněch vil,
jej v Avignonu koupil král,
a papež posvětil.
Všech první sivý nese kůň,
ač převzácný ten zjev
od hlavy k patě v závoj skryt;
snad královna těch děv?
Oř kloní hlavu obloukem,
leč jeho klusu tón
jak zvonu tlumený zní hlas,
když věstí žití skon. –
Král ohlíží se, těžko však,
svaz nepřeje ni vaz,
ni sivý v důlky padlý zrak,
jenž sotva vznesen, has’!
Dřív sborem děv se kochal rád,
leč starci s jařmem let
již nelze k ňadrům jako dřív
žen kvítí přivíjet. –
král náhle oči vytřeštil,
jak jedem by se zpil...
„Hle,“ šeptal, „prchlý z komnat zjev,
zas v srdce žár mi vlil!
To ona, znám ji, nebylť sen,
své sladké plody vnad
jen chlapstvu rouškou zakrývá,
ne mně! Či cud to snad?
Ó klenote mých krasavic!
Ne, ne, to nebyl klam,
já vím, že slávou císařskou
ji k sobě upoutám!“
A hlasně dvormistrovi děl:
„Čil, zdráv jsem, neumdlen,
leč sborům občerstvit se kaž,
jest jít jim celý den.
Den celý, celou k tomu noc,
nač spánkem otálet?
mou touhou, křídly přání mých
se v rychlý dáme let!“
A starých vášní vzedmutím
chtíč v srdci líh’ se zas
a zbůjně rostl výš a výš
jak námelový klas.
I vzdychá, kloní hlavu král
a šepce: „Zkvitne den,
že zlíbá mě; jde se mnou, vím,
jsem zase spokojen!“
A sedě půl a leže půl,
žár hrdla vínem splách’,
to není Zikmund, český král,
to Nero v lektikách!
A ti, již k obsluze mu jsou:
kněz, sluha, lékař, pán,
to všechno kupný otrok jen
a samý augustán.
Ej, nudná cesta! Po městech
již třetí nesen den,
plášť lehký na pleci a vlas
je laurem ozdoben! –
Proč k východu však nechce král,
proč jižně spěchá ven?
Aj na hranicích rakouských
je více bezpečen.
Čech východ zle je rozjitřen,
lid zbojný sem se vtáh’,
sbor Táboritů ponurých
skryt čeká v „Hesinách“.
Tož k jihu cestou úbočnou
se nésti káže král;
na horské pláni pokynul,
a zástup odpočal.
„Hle, tu kde v síle mohutné
dub velký rozložen,
stan vztyčte již a v nosítkách
mě stavte pod dub ten.
Chci odpočíti; „svatý žár“
zas šlehá v dřeň mých noh,
nuž, spěšte lůžko upravit,
bych klidně spáti moh’!“
A v hebkých leže poduškách
král těžkou hlavu skryl,
a v prchlých časů prohlubeň
jej spánek ponořil. –
Zjev statné ženy pojednou
sen postavil mu vstříc,
hněv, v hloubce duše znícený,
jí blýská ze zornic.
I hrozí králi ženin zjev,
hled její jest jak meč,
zmar sype temným obrvím,
a ze rtů hřímá řeč:
„Aj, hanebníku, proč že sem
šel’s spánku vyhledat?
Zde vzplála Čechám slávy zář,
ty však jsi jejich kat!
Zde zrozen Žižka Jan, můj syn,
věz, jeho matka jsem,
on v černou hruď ti postrach všíp’
svým vzdorným pohledem!
Zde silou blesku požehnal
můj život tvorstva duch,
a povzdech můj a dítka pláč
nes’ v dálku hromů vzruch.
Na místech, na nichž teď se chvíš,
zlou celován jsa dnou,
jen bouře byla, rvoucí dub,
mi ženou pomocnou.
Leč děsně trýznila můj klín,
a pošumavský mrak
chtěl zlobou svojí pod čelem
mi kalný vymlít zrak!
A v dál a šíř se rozkřídlil
a bral mi slunnou zář,
by cit mé duše neviděl
na synáčkovu tvář!
Mou kadeř vichor zpupně rval
a tiskl hruď i prs,
že krví mléko pomísil,
by kojenec můj zkrs’.
Však blesk když nebe otevřel
a v oblacích se chvěl,
tu zřela jsem, že boží jas
skráň dítka ovíjel.
Jak zlatým vínkem kolem kol
mu klenbu čela spial,
a velkých perel bohatost
mrak v klín mu nasypal.
V té perle každé zastkvíval
se hvězdou velký čin,
a splnilo se k slávě Čech,
co věstil Hospodin!
To vínek jinaký než tvůj,
jejž vzal jsi pod ten dub,
vždyť na těch listech jeho, viz,
lpí vražda, pych a lup!
Ty že jsi králem? Českým snad?
Ký jalový to sen!
Ty neřestí jsi nohsledem,
v šat cářův převlečen!
Nechť skráň jsi klonil zdobenou,
nechť vyschlou chýlil hruď,
ty’s blátem v cestě Slávy byl
a jsi a věčně buď!
Svět bude-li se věků ptát,
kdo lživý Zikmund byl,
tu řekne Zvěst: „Vrah, hrůzy žár
jenž v Čechách roznítil.
Vlk, který zhltal slávy zdroj
a přece nebyl syt
a třicet bitev bojoval
a třicetkrát byl bit.
Běs lidskou tváří přizdoben,
jenž sedm korun lap’;
lesk úlisný mu z očí plál,
leč živý oheň z tlap! –
Až věhlas Žižkův věkům vstříc
nést slunný bude oř,
ty budeš mu jen pacholkem,
to věz a tím se moř!“
Jan, syn můj, roste u věčnost,
ty, králi běd a hrůz,
jsi pouze hanbou připoután
na slávy jeho vůz.
Ta sláva roste – ty však mřeš
a peklo drží sněm,
vždyť k soudu letí z ňader tvých
roj hříchů za rojem.
Proč tady jsi se uhostil?
Viz hněv v mém srdci vřít,
věz, kde se titan narodil,
pes nikdy nesmí mřít.
Již nedli déle, kliď se ztad,
vždyť przníš mi ten strom,
kde jarní doby národu
byl věštcem blesk a hrom!“
A ve snu zachoulil se král,
z úst vyploužil se sten:
„Ó viz, jsem sláb, dej spočinout
mně malou chvilku jen!“
„Ni chvilky již ti nesvolím,
viz nebes děsný mrak,
jímž Žižka k žití probuzen,
můj naplnil dnes zrak!“
A její slova – hromu hlas,
a její oko – blesk,
když za jara se uhostil
do nebes chmurných desk.
A vrže šípy plamenem,
z nich každý v krále šleh’;
stisk’ ňadra, táhle zaúpěl,
a lékař k loži sběh’.
Král probudil se vyděšen:
„Pryč, zabočte z těch cest!“
„Radš skryj se, bouře honí nás,
sto krokův Trocnov jest!“
Jak, Trocnov? Trocnov? Rychle dál,
zde straší mě ta sněť;
chci víno, víno, ruče jen,
než zmrznu, spěchej, leť!
A vy tam, sluzi, toporem
se v rychlý dejte rub,
v ráz vypleňte mi v kořenech
ten klatý Žižkův dub.“
I rubli jednou... Strom jen vzdech’ –
ó jaký hrozný den! –
Kdo topor vsekl, nejde dál,
jeť bleskem povalen!
A zaklel král: „I v bouři dál,“
děl, „dál...“ a nazpět pad’,
a v spánku znova zasyčel
snů vijící se had!