Bez rakve, míru Zikmund král
na kámen hrobky sed’
a halen v zlatotkaný plášť
svár s věčným soudcem ved’.
Chce prchnout Zikmund, nelze však;
zlých duchů černý tlum
kol chrámu krouží rozkacen
a hlídá svatý dům.
Vztek s žalem hlodají mu hruď,
i klne sobě sám,
že Strachem do základův až
chví mohutný se chrám.
A choulí se a bije v hruď
a rve si šedý vlas.
Tu těžkou chůzí duní chrám –
slyš! Kdože vchází as?
Kdo jest? ó hrůza, viz, ó viz!
král ruce k prosbě vznes’ –
to velmož jedním okem slep,
leč druhým blýská v děs!
A z plátví blesky srší kol,
že celý boží stan
se leskne, jak by plamenem
byl sterým rozjásán.
„Toť Žižka!“ zajíká se král,
„ó hrozná, hrozná věc,
leč ne, to jiný – mstitel; viz,
to smělý Vítovec!
Dřív mému rodu úslužen,
teď odbojným je lvem,
toť on, jenž moje Uhry zbil
nad Báčským Zomborem.
S ním přišel táboritský lid;
ó, znám ho dobře, znám,
a na porážku vítkovskou
si v zlosti vzpomínám.
Co ti zde chámi chtí? Aj, slyš!...
A smědý vůdce děl:
„Zde Zikmund leží ničemník,
jej rád bych uviděl.
Co z vášní zhnětený ten rab
k svým věrným v peklo slét’,
jest orloj času pošinut
o dvakrát deset let!“ –
Tu před Vítovce zbrojnoš stoup’:
„Slyš, statný vůdce náš,
já z hrobu vynesu jej sem,
když svolení mi dáš.
Tam stupně, u výš sochu viz,
to hrobka jeho jest,
té stvůry smí-li pomník as
má povaliti pěst?“
A bez svolení kráčí blíž:
„Oj, vůdce, pohleď přec,
to není socha, schoulený
to bílý kuklenec.
Snad upír!... Ha, to Zikmund král,
ty vpadlé spánky znám,
vždyť kejkle jsem mu robil dřív
i jeho kuběnám.
Já jeho bičem týrán byl,
nechť vše jsem konal v let,
můj šat byl pestrý vpřed i vzad,
pln rolniček a tret.
Něm tenkrát jsem ho poslouchal,
leč vysníval jsem čas,
kdy v prsa bych mu vrazil nůž
a lidu prospěl zas.
Však než jsem s břitkým ocelem
svůj hněv mu v prsa vryl,
již satan nedočkavý sám
jej náhle zaškrtil.
Zde sedí teď, jest upírem
ten české síly vrah,
snad nechce ani Hospodin,
by rozpadl se v prach.
Ó, slyšte, posud klne ret;
slyš, vůdce, pusť mě s ním,
já upírem tím jak on mnou
lid trochu pobavím.
Dnes v Praze nádherný je hod;
tam dám se na pospěch,
by kejkle svoje ukázal
král histrionů všech.“
A svoleno. – „Hej, můro, spěš,
tuž zpráchnivělou kost,
vždyť bude tobě dokázat
svých kejklů hotovost.
Dnes jásá v Čechách luh i les
i sad i chýš i hrad;
vždyť v Týně králem nastolen
jest Jiří z Poděbrad.
Tvůj chytrý zeť je mrtev, věz,
i hlaďounký tvůj vnuk,
dva pro ně šípy vsadil Bůh
na smrtonošův luk.
Ten jeden u Nesměl se vbod’,
jím pyšný Albrecht zbled’,
a druhý v něj, jenž pohrobkem
na český stolec sed’.
Věz, můro, vyhynul tvůj rod,
ty’s marně v světě žil,
co hrůzou proň jsi vystavěl,
čas bleskem rozbořil.
Co’s konal, zničil Bůh i lid,
je volna česká říš,
a Husita v ní králem jest,
spěš, spěš, však uvidíš!“
I zatřás’ sebou chuchlenec
a zděšením se zved’,
chrám chvěl se jeho zakletím,
leč klnul naposled.
V ráz skokem zdatně zpruženým
muž na něho se vrh’.
„Chceš prchnout? Ne!“ A rozhorlen
jej paží na zem strh’.
„Pojď, na náměstí pražském dnes
je všechen národ slit;
zda tuší, že mu v žert a smích
ty přijdeš zakejklit? –
Že ne, že nepůjdeš? Nuž, věz,
mé srdce hoří mstou;
co býval jsem, jsa sluhou tvým,
jsem posud Husitou!
Buď také ty, čím dřív jsi byl
a zvykni novým hrám;
byl’s všechen věk svůj kejklířem,
a proto kejkli nám!
Jak radovat se bude lid,
jen pojď, však jsme tam hned!“
A krále silou nezdolnou
za dlouhé vousy zved’.
A z chrámu vyvléká ho ven,
s ním všechna spěchá druž,
a ve příšerných mračen loď
je vznesla bouře juž.
Mil na sta létli v okamih,
až bleskokřídlým snem
král Zikmund v šatě císařském
stál v Praze před Týnem.
Leč stokrát větší kouzlil sen
to české město měst:
v šíř širou sáhá, v dálnou dál –
a přec to Praha jest. –
Zří vůkol Zikmund v neznámých
i známých lidí tvář,
leč nač ta jejich zvědavost,
nač jejich očí zář?
Zhlíd’ otce Karla Zikmund král,
s ním slavných kmetů řad,
proč ti as opustili hrob?
Či neumřeli snad?
I bratři Václav, Jošt i Jan
dnes zavítali sem,
i všickni ti, kdo padli v hrob
kdys jeho úkladem.
Je s Albrechtem zde Ladislav,
dvou tváří jeden rys;
hle, jeho vnuka útlou hruď,
kam dědův hřích se vhryz’.
Tu zlatovlasých dětí shluk,
tam starci jako sníh,
i svůdný zjev zhlíd’ Barbořin
u chrámu na stupních. –
Kol stoji kněží, páni, lid
i vojsko, samý rek,
jim v čele Žižka s Prokopem
a s Loudou Prokůpek.
I Hromádka tu s Roháčem,
i z Husi Mikuláš;
„hle, Zikmunde, ký čestný dav,
jak vzácné hosti máš!...“
A letmo s králem v jeden ráz
muž vprostřed lidstva sběh’:
„Viz, lide, práv tvých loupežník
a mistr klamů všech!
Tvůj kejklíř: Zikmund! Lotře, slyš,
plášť králů s beder střes
a šaty cetkou zdobené
na býčí šíji věs!
Vždyť ve Vlaších jsi chodil rád –
lid Sienský zná víc –
kdys v šatech služek přestrojen
žen vilných do ložnic.
Nač bláznu kolem kyčlí meč,
nač pás? Ty’s šašků druh,
radš s rolničkami čapku vem
a třepák za popruh!“ –
„Ó, přestaň,“ prosí, supí král,
„a v rozchod lidstvu kyň,
„dám v zlatohlav tě přiodít,
dám zlata plnou skříň!“
„Snad zlato z rakví, chrámů lup?
Ne, zlata máme dost,
lid po železných útrapách
chce zlatou veselost!
Viz mladá srdce! Z nich nám všech
proud zlata tryská vstříc,
a kolik stříbrných zde hlav,
i tolik klenotnic!
Tam v čele chrámu reka viz!
Vzor síly, vlasti vděk;
jím znova vzkřísí věčný Bůh,
co ty’s nám zžeh’ a stek’.
Proč chvěješ se, proč poklesáš,
však tušil jsi to kdys;
či neznáš Jiříkovu tvář,
tu vznešenou? nuž, viz!
On král náš, pýcha naše, hleď,
a naší slávy jas;
tu křižovanou tebou vlast
on vzkřísí v život zas.
Ó, český lide, zaplesej!...“
A jaře zní to v dál:
„Zdráv, zdráv buď Jiří z Poděbrad,
náš Milostivý král!“
I strne Zikmund hrůzou jat,
strach rve mu každý oud;
co konal, myslil, doufal kdys,
vše kleslo v prach a troud.
I sténá, volá rozlícen:
„Tož všecko marno jest,
má sluze Říma odplatou
ten, Kriste, býti trest?“
A zděšen Zikmundův je zrak,
hruď znova tuhne v led;
hle, na Týně kde výklenek,
zjev Poděbradův zhléd’!
Má na temeně český skvost
a v ruce korouhev,
rub kalichem je ozdoben
a na líci je lev.
Jak svatý Jiří stojí tam,
a tyče ostrý hrot
v saň s lidskou hlavou ryšavou
pln junné síly vbod’.
V tom ještěru tak příšerném
se vidí Zikmund sám
a cítí, jak mu vniká hrot
až k ňader útrobám.
Jat bolestí se v klubko svil,
v tom Jiří znova bod’ –
a drak – on – hlavu ponořil
u vlastní krve brod.
Král zachroptěl a – procitnul
a v žalný dal se sten:
„Ó, lékaři, vždy víc a víc
mě černý moří sen!
Sen krutý, děsný! Kde to jsem?“
„Jsi v Telči, pane, již,
však zítra v Znojmě útulném
líp sobě pohovíš!
Snů nelekej se! Sen je klam,
kouř z ohně žití, dým!...“
„A kde je vůdkyně mých žen
s tím srdcem růžovým?“
„Vždy za námi jde, jen se ztiš,
a přijmi léčnou tresť!“ – –
I vzal...Snu jinakého v ráz
jej v spánky bila pěst.