Na starém hradě vlašimském
je slavný kvas a hod,
číš o číš zvoní, v dvoranách
vře hlučný chorovod.
Jen Zikmund ztich; dlí v myšlenkách,
jak krášlil by svůj hrob,
jenž ve Varadě zbudován
je posud bez ozdob.
A přemýšlí a vymýšlí –
chor usnul mimoděk,
a duše poplašený oř
dál v třemenech ho vlek’...
Zří mrtvolou se v rakvi král,
je lidu vystaven,
co jeho bylo, kancléř Šlik
vzal jako říšský plen.
Před císařovou mrtvolou
vše zničeno je v ráz,
i pečeť zlámána i meč –
a trůn je prázden zas.
Mnich klečí králi u nohou –
jak ohyzdná to tvář –
toť Štěpán z Pálče. „Co chce mít,“
dí ze sna král, „ten lhář?
Co chce ta lebka hranatá,
ten rudý očí žár
a jeho ruce? ...strašno zřít!
Co chce ten ďáblí spár?“
V tom k Zikmundovi mluví mnich:
„Nu, dospěl tedy čas...
jak ondy v Kostnici, však víš?
jsme dneškem svoji zas!
Máš, pane, pěkný v rakvi šat,
jen řásný schází plášť,
ej, kdo tě znali, vzácný dar
ti v rakev dali zvlášť.
Ty lehké botky sultán dal,
ten řetěz – Uhrů říš,
ten provaz k albě z Prahy máš
a z Říma zlatý kříž.
Leč svíce tvojí rakve kol
jsou samý rudý hřích,
ten jejich plamen z výhně kdys
se prostřed pekla zlíh’.
Jak shoří, pospíšíme k nám,
jeť chladno v síních těch,
ač nadšena je všecka říš,
že konečně jsi zdech’!“
A Páleč do smíchu se dal,
že zachvíval se chrám,
však ne, to není on; ten mnich
toť ďábel z pekla sám!
Král volat chce, vše marno však,
něm jazyk jest a tuh’,
skráň těžká; okem skleněným
jen plachý zírá duch.
Zvon hrana zvoní; v smutku síň,
lid spěchá odevšad;
mnich na Zikmunda zakýval
a zmizel: v dlažbu pad’.
„Hle, mrtvý hříšník, živ-li zas?“
lid v jeden volá sbor,
„že nelze víček přiklopit
na vyvalený zor?“
Vše marno! Křižuje se lid:
„To věru boží trest:
Hle, Zikmund král jest upírem,
hle, běsem v rakvi jest.
Viz, pane Albrechte, ó viz,
jak ohaven tvůj tchán!“
„Sem, víko naň, ať střebikrev
je raděj pochován!“
I dáno víko na rakev
a mnohý vbit v ně hřeb;
král vidí, cítí: tuhý hrot
mu čelem vniká v leb. – –
V svém loži děsně zaúpěl
a mrazivě se třás’,
však neprocit’; sna temný kmit
zmát duši jeho zas.
Tlum ozbrojenců rakev zved’,
a v rychlém chvatu ztad
již v černém voze Zikmund král
je vezen na Varad.
A vezou jej a nesou jej
a mají velký spěch;
„Ej, nemáme ho potopit
snad v křížských močálech?
Těch ondy úzkostně se bál,
tož za trest v nich se top’...
Nač s mrtvolou se vléci dál?
hej, kněže, pojď a krop!
Pak v bahno s ním, tam dohnívej
ten pyšný ukrutník!“
„Líp v temnou hrobku pod kámen,“
děl k lidu kancléř Šlik.
„Vždyť beztoho si ondy přál’
mít vyklenutý stan,
kde svatý Uhrů Ladislav
spí klidně pochován.
Bylť ondy světci u nohou
kus svaté půdy vzal
a císařský si náhrobek
blíž jeho zbudoval.
Tam zavřeme ho naposled!“
„Nuž, tam buď tedy skryt!...“
král ve snu slyší lidu řeč
a nemůž promluvit.
A nemůž zvadlou rukou hnout
a nemůž zvednout leb;
vše slyší kol, vše vidí kol
a přec je něm a slep. –
Když položen byl v zděný rov,
a hrobní kámen kles’,
dal v jásání se vešken lid:
„Jsme usmířeni dnes!“
Teď teprv v hrobce prohlíd’ král, –
rtům navrátil se hlas, –
a teskně volal: „Kde to jsem?
Chci ven, chci v život zas!“
I tluče pěstí na rakev:
„Hoj, zlotřilý ten lid
jak shnilou mrchu ohyzdnou
mě v dusnou bednu kyd’.
Chci z kobky ven a z rakve ven!
Bůh sám tě, luzo, skol!“
Však ticho, slova neslyšet,
vše mrtvo kolem kol.
Strach králi vlasy zježil; děs
a hrůza, vzdor a hněv
v něm slity, bily s povztekem,
leč marně – na rakev.
Již nelze, nijak nelze ven!
Král buší v rakev zas,
leč jemu u hlav volá kdos:
„Pryč, běse, neruš nás!
Zde místo klidu! V rakvi všem
jest hojný míru zdroj;
proč v sídlo mrtvých přinášíš
svůj běsný nepokoj?
Kdo jsi, že vejíti jsi směl
v ten mrtvých tichý stan?“ –
„Jsem uherský a český král
a římské říše pán!“
„Aj, Zikmund ty’s! Kdo sem tě klad’,
bys zneuctil mi hrob?
Pryč, ukrutníku, prchni již,
míst těch si neosob!
Pryč! hrobky té mi nehanob,
v ní spočinout chci sám;
tvé tělo ďábel z hříchu hnět’,
pryč, já tě odmítám!
Pryč!...“ V rakvi Zikmund zaúpěl,
leč náhle z místa hnut
i s rakví stkvostně zdobenou
byl světem odkopnut.
A puká rakev pojednou;
mdlé Zikmund oko vznes’
a jak by bleskem zasažen
skryl tvář a na zem kles’.
Hle, vážný před ním stojí zjev,
a jasný světla proud
šel z očí mu, a z bledých úst
zněl temně vážný soud:
„Bůh lehkým našel tě, ty’s klet!
Bez hrobu dále buď,
byl za živa jsi upírem,
jím také v smrti buď!
Hyň v světa věčných zábludech
a mořem věků plyň,
buď bleskem tepán, hromem rván
a přece nezahyň.
Jdi, prchni!“ – „Nech mě sobě blíž,
vždyť též jak já jsi král!“ –
„Bůh přikázal to, s ním se sprav,
těch klidu míst se vzdal!
Spěš!“ Světec rukou vzhůru kýv’,
a zdiven Zikmund zřel,
jak dveře kobky dokořán
tím kyvem otevřel.
Jak oči zlatý paprslek
se v žhavé dutky splet’,
jak hněvu svého pošlehem
jej nazpět z kobky met’.
A Zikmund zděšen zavzdychal:
„Proč prchnouti mi ztad?“
A na zem hrobky před vchodem
svou těžkou hlavu klad’.
Vryl ostré nehty do prsou
a zahalil se v plášť,
leč zmijí rozpletla se v něm
ta v klubko svitá zášť.
Shluk neúmorných myšlenek
jej v holou lebku bil
a světce v peklo proklínal
a jako fena vyl.
A klnul – vyl a – procit’ zas...
I setřen čela znoj:
„Pryč odtud,“ děl, „jak zaplašit
lze snů těch ďáblí roj?
Lék, lék!“... Ač vypil najednou,
přec klidně nepospal;
den bílý svítil do oken –
král na cestu se dal.
Sed’ v nosítka, leč lstivý sen
též kradmo k němu sed’
a nových útrap bludiskem
zas černou duši ved’.
Hned navázal, kde na mžik jen
nit z pásma strachu strh’,
a do varadské kobky zpět
hrůz vězně – krále – vrh’.