Den před svatbou má Ladislav,
leč chor a sláb je tělem;
vzal sobolinu na čechel,
leč smrt šla pod čechelem.
A s večera bdí na půlnoc:
„Ó kéž bych v ranním čase
moh’ bez svatby se obrátit
a k Vídni spěchat zase.
Zde smutno jest, a nad Týnem
dvě žhavé hrozí metly!...“
„Jen bludné hvězdy, králi můj,
tam na nebi se střetly!“
„Však onen hluk a dravý řev?“
„Lid stany k hodům staví,
a z Jeleního příkopu
lev Berberský tě zdraví!
Vše tobě v pozdrav, řev i hluk,
květ říše vstříc ti jásá,
a na nebi tě sprovází
zvěst slávy zlatovlasá!“
„To není v pozdrav, to je v hrob,
ó rychle, pospíchejte,
než paní přijde z Francie,
v ráz lůžko uchystejte!
Pryč s korunou i s žezlem pryč,
pryč s těžkým pláštěm z nachu;
má hlava plna myšlenek
a srdce plno strachu!
Ach, milý otče, Jiří, slyš !
mé tělo divně hyne,
krev odevšad, jak žhavý had,
hloub prsou mi se vine!“
„Jen vzmuž se, drahý pane můj,
ten had tvé krve zkrotne,
dřív nežli zlatý slunce meč
mrak na východu protne.“
„Ty vždy mě těšíš, otče můj,
leč strach a žal se množí, –
já tuším – vím – že brzo už
mně jít je na soud boží.
Ach drahá máti, Johanno,
šat svatby chudým dejte
a rubáš svému pastorku
už v rakev uchystejte!
A robte řízu kmentovou
a ostříhejte kštici,
a štolu dejte na prsa
a do hlav voskovici!“ –
A lehá v lože Ladislav
a žalostí a vzdychá:
„Chci z Vídně míti lékaře
a z Vratislavě mnicha!
Ať posel přivede je sem,
než žárem hlavy zplanu,
já nechci Žídka lékařem
a knězem Rokycanu!“
I kvapil dvořan tam i tam
a k různé jeli straně,
leč před nimi už slétla zvěst
až do Ronova k Anně.
Mladistvá Anna ronovská
své zlaté vlasy splétá:
„Tak přišel čas, jejž ždala jsem
dvě nekonečná léta!
Spěš, sestro, vyprovoď mě v dál,
lék králi do Čech snesu
tak ukojný, jak on mi dal
kdys na budínském plesu!
Už neváhej a nemeškej,
čas ubíhá a kvapí,
já skryji tváře biretem,
ty mnicha hnědou kapí.“
A jeli den a jeli noc
a jeli přímo k dvoru –
už točí anděl úmrtník
nad hradem „šatkou moru“.
„Nuž uveďte nás před krále,
jsou těžké boží svody,
leč po třech dnech už vaše říš
zas bude slavit hody!“
Jsou před králem: „Kdo odkud z vás?“
„Rač přijati nás vlídně,
já z Vratislavě bosák jsem
a druh můj lékař z Vídně!“
„Když z Vídně lékař jsi, dej lík,
a posilni mě tedy,
pak zpověď hříchů vykonám...
ach, vždyť už naposledy!“
„Jen doufej, pane, v zdatný lék
a požij hned a hbitě,
on bolest mírní pojednou
a záhy uzdraví tě!“
A požil král. – „Ký nitra žár!
Tvůj lík mne nevyléčí!...“
„Ne, zhyneš Annou Ronovskou,
či neznáš mne dle řeči?
Ej strádáš; srdce tvoje též
se chvěje v nitru těla
jak Huňadova nevěsta –
já – v tvých se loktech chvěla.
Zhyň nežli jinou obelstíš!
Mé zavraždil jsi štěstí,
když v Budíně sťat toporem
byl Huňad na náměstí!“
A zděšen na dívku zří král –
ret siná juž i skráně.
„Ty nejsi lékař,“ šepce, „pryč!
ó pomoz, sluho Páně!“
A druhá k loži blíží se
a hlavu níže sklání...
„Dej tělo Páně, kněže, dej
a smíru požehnání!“
„Já svátosti ti nepodám
leč z andělského těla,
mám křížek Annin, skvost, jejž dřív
na bílém hrdle měla!
On náprsní buď ozdobou
na umrlčím ti šatu;
vždyť zítra jen by překážel
při smrtné ráně katu.“-
Král zděšen oči vytřeštil
a v dívčí tváře hledí:
„Pryč, Anna ty’s, pryč, Irma ty’s,
pryč stínové vy bledí!“
A zastenal a schoulil se,
tvář bílé dlaně kryjí,
a z Jeleního příkopu
lvi děsně řvou a vyjí.
Vzpjal hroznou úzkostí se král
a klesl nazpět v lože,
ret chvěl se jako modlitbou:
„Buď milostiv mi, Bože!“
„Bůh věčný buď ti milostiv,
i nás zlé viny zprosti;
smír nadešel... Nuž věnce sem
a palmy letorostí!“-
Tu do komnaty Jiří vstoup’
a křikl: „Zle se dělo!
Král mladistvý má oči v sloup
a chladné, tuhé tělo...“
A na kněze i druha zřel
a stráž zavolal v kobu:
„Lstí těchto zhynul mladý král,
buď smrt jim za tu zlobu!“-
A nový hluk se Prahou nes’,
vždyť z královského dvoru
dvě štíhlé dívky vezl kat
na Šibeničnou horu.
Dvě dívky: kněze s lékařem,
jich ruce poutem spjaty,
vlas zlatoplavý ostříhán –
a sličné hlavy sťaty.
V šíř Prahou nesly se i dál
ty zvěsti děsně nové,
a z Jeleního příkopu
noc celou řvali lvové.