Ruth.
Zabolelo srdce dobré ženy
Noemi, jež plačíc trpkým bolem
vracela se z Moab domů zpátky.
Provázely smutnou dcery její,
plašíce jí s čela něžnou rukou
zoufalé a černé dumy těžké.
„Holubice moje, nelze jíti
v neznámé vám kraje se mnou bídnou,
navraťte se v domy svojich matek,
oblažte je vroucí láskou něžnou,
šedinám již dosud mým jste přály!“
Zaplakaly obě smědé děvy,
obejmuly vetché tělo její,
takto žalnou prosbu svoji vedly:
„Sloužit budem jako otrokyně,
nevyháněj zpět nás, máti drahá,
uvykly jsme tvojí hřejné lásce!“
Zželelo se ženě proseb vroucích,
pozvedla je k srdci, které tlouklo
lahodivým tempem slasti – –
Cizinci se v dáli kdesi vzali.
Nebeským jim jasem plály tváře,
jiskrné pak oči leskem lásky
snivě hrály jako černé hvězdy.
Vhloubily se v zraky obou dívek.
Zachvěly se obě prudkou vášní:
milostnou jim touhou srdce jata
34
zabušila mocně v ňadrech bílých.
Nepohlédnouc v choré tváře matce,
přitulila srdce k srdci mládce,
vzdálila se starší dcera lepá...
Váhala i mladší v sladké touze,
čarovnému mládci vzhlédla v líce,
poskočila chvatně v jeho náruč,
pohleděla potom matce v líce,
vrátila se s bolným pláčem na rtech,
políbila vetchá její ústa,
pospíchala širou žlutou pouští
k Betlehemu, místu svojisvojí slávy.
Cizinec se volně vznášel k nebi.
35
1896