Biblické rapsodie (1896)

Vilém Bitnar

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNICKÉ OBZORY KATOLICKÉ. VYCHÁZEJÍ PÉČÍ KATOLICKÝCH BÁSNÍKŮ ČESKÝCH.
ČÍSLO III. BIBLICKÉ RHAPSODIE VILÉMA BITNARA.
V PRAZE. NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM EM. STIVÍNA. 1896.
[2] VILÉM BITNAR
BIBLICKÉ
RHAPSODIE.
V PRAZE. NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM EM. STIVÍNA. 1896.
[3] VELEDŮSTOJNÉMU PÁNU, PANU BENEŠI METHODU KULDOVI, SÍDELNÍMU KANOVNÍKU VYŠEHRADSKÉMU, JENŽ V ČASE, KDY NA JEHO ZLATÉ HLAVĚ STŘÍBRNÉ LILIJE KVETLY V SLUNCI PODZIMNÍM, VONNOU KYTICI UVIL JEŠTĚ Z TĚCH KVĚTŮ, JEŽ NEVIDĚNY BUJÍ V ZÁHYBECH VELIKÉ, MLADÉ JEHO DUŠE A MANĚ ROZNÍTIL TOUHU MLADÝCH ZAHRADNÍKŮ, VĚNUJE SYN MILUJÍCÍ A BRATR MLADIČKÝ.
[5] BIBLICKÉ RHAPSODIE.
„V novém hle, Pane můj vzletu biblickou epopej zpívám!“
[7] 1896
Snem božských gigantů...
Snem božských gigantů Jsi, věčná Kniho knih, o bojích nesmírných a valných pochodech, Jsi velkou pohádkou, jež v bílém šeru tká svých reků touhy dětské, štěstím zlacené, kde ničím jejich Já, kde Boží ruka vším. Ó vonná kniho svaté čisté lyriky, již básnil národ v žhavých extasích, tvých pěvců vínem mystickým se opájím, jenž pěli na nivách při bílých stádech svých a spali na smetí a s trůnu hřímali a vadli touhou v dálných vodách Chobary... Kde Memnon končí, Sfinx a stíny pyramid, jak mladá královna ty vstáváš růžová, těm vlídně kynouc rukou, v hájích platanů před božstvem z mramoru jenž čela sklánějí. Máš krále nádherné a velké proroky a cudné ženy máš a sladké pastýře, dech Iliad tě schvívá, idyll slunečno, neb Sinai objímáš a boříš Kanaan a hněvy Sary znáš a Rachel svárlivých i únos Sabinek, jež v Sílo tančily, když slavnost výroční jásala z révoví. V sny božských gigantů zpěv luzný vine se tvých bílých pohádek a idyll zlacených, ó věčná Kniho knih! 9 1896
Já vpadl v luka tvá...
Já vpadl v luka tvá a v tvoje mýtiny a chtěl jsem květy sžít a zloupit malin pel a ztížen kořistí tvých sadů zázračných pak rosou lesů tvých se v Neznámo chtěl brát..brát... A hle, tvých květů vůně opojila mne a v mýtinách mne věčné Světlo zmámilo, v šer lesů tvých jsem stezky nenašel..nenašel... Jak smutný levita s polnicí zlámanou svou hymnu nevnesu v harf písně žalmové a s Jobem nesednu na smetí hlubých dum, ač stáda Isai zřím, bol rudý muže z Uz. Jsem mladý Tobiáš, ó věčný Pane můj, a cesta neznámá jde v Rages tajů Tvých; k ní vznícen sedl jsem a žár mé smysly jal, však kde Tvůj Mládenec, bych na cestu se dal? 10 1894
Tubalkain.
„Sella také porodila Tubalkaina, kterýž byl kovář –“ I. Mojžíš, 4, 22.
V rudou, žhoucí měď zabušil mohutným kladivem! Jarým tempem hrály rány v žhavém kovu, deště zlatých jisker, jako světlé roje mihotavých mušek, lepou kovářovu růměnily tvář. A v dáli boly svoje teskně lkali dravci v žaluplném zvuku: opouštěli háje, chladné vodní zdroje, brlohy své skalní, ba i pěvci s buku přilétali shlédnout podivné ty stroje. Jako zmámení se táhli v širém kruhu kolem zářné výhně a jen chvílí, časem, výkřik děsu zavzněl z kypícího luhu, zhoubu tušící, tak tklivým, bolným hlasem! Zvolna jejich oužily se dráhy kružné: roje dravců stály blízko výhně malé, prohlíželi kopí ohnivé a pružné, které kovář zrobil. S citem neskonalé slasti ustal kovář v práci hřmotné rázem, s kopím žhavým běžel ku chladnému vřídlu ostří zakalit. A mlat se svezl na zem. Lepotvárná lvice skokem ku tavidlu mihla se a chopíc kladivo, je vzmachem mocným, bohatýrným vymrštila v davy šelem, jež se rozprchly hned v skoku plachém. V písek vrytý mlat ten mladý buvol tmavý v divém spěchu rohem zakřiveným zvedl, s plesným rykem pádě, v pouště druhy vedl. Celý vesmír zavzněl zvukem ódy divé, 11 v štěkot hyen, pardů, v krakot orlů černých bručel slon kdes v tichém háji písně snivé; goril s větví v ruce, s tlupou družek věrných, ve jásavém tempu v borů sladkém stínu tančil blah a šiky silných býků divě hnaly do zelených lučin šťavných klínů. Slunce s výše plálo bájně, lahodivě. Tubalkain se vrátil s plesnou zářnou tváří, v ruce kopí, které v mladém tkvělo kmeni bukovém. A lvice dosud stála v záři planoucí té děsné výhně, z které pění sykavé se dralo posledních již, modrých plamenů. I zvrátila se výheň s třeskem, mocný zážeh světla tryskl ještě bleskem, lvice skok – a hrůzyplný zápas bodrých reků nastal v poušti divoké. I válčil starý prasvět zde a mocným zuřil vztekem proti člověku, jenž drzou rukou páčil sladký zákon, jímžto dosud v míru, s vděkem celý vesmír blah se spravoval. Však silnou rukou srazil kovář kopím lvici rázem, neboť psáno jest, že lidstvo snahu pilnou darem dostalo a přineslo si na zem. V dálce zalkal bor – Tubalkain ovládl bojiště! 12 1894
Jubal.
„– ten byl otec hrajících na citáru a šalmaje“.šalmaje.“ I. Mojžíš, 4, 21.
Jubal klesl v stín chvějné, dumavé olivy. Slunce samo páslo jeho stáda, zlatá halže harmonicky zněla: v takých chvílích sladká mdloba ráda víčka přivírá. Tam v dáli čněla v jasný obzor cypřiš! Vánku váda struny lyry probíhala. Slyš, její jásavý zvuk! Jemné vánky, dálné, bájné bory, šumný bublot zdrojů vody chladné, sladké písně ptačí vedly spory, kdo že lépe zpívá. Zvuky ladné lyra lkala z cypry v dálné hory. Jubal vpíjel zpěv! Z cypřiše stříbrnou lyru sňal. 13 1894
Sarah.
„Když tedy ji trápila Sarah – –“ I. Mojžíš 16, 6.
Vyšla Sarah, ven v zelenou pastvinu rozsáhlou. V dáli bělal útulný se stánek, v kterém sladce spal přísný stařec Abraham. Byla vládkyní širých plání. Prošla chvatně bělorouný tlum bílých lepých stád; bohatství hojné zřela všude. Kynula rukou milostně těm, vábivý pozdrav kteří nesli jí v bázni otrocké. Spatřila studánku sladkovodou: hle! v líbezném pokleku tam sličná, jemnolící Hagar pojila ovce. Hněvivým bleskem zjitřila zrak. 14 1894
Hagar.
„– kteráž jest na cestě k Sur na poušti“.poušti.“ I. Mojžíš 16, 7. Širá, žlutá poušť! Planina truchlivá, lesknavá. Život, láska, krása prchly odtud, prchly v šedou dál k modrým horám. Pozvedla oko. Beznaděj tichou, žalnou lila z něho v utrápenou tvář. Širá, žlutá poušť! Tajený výkřik bolu, strasti vyslala vzhůru nešťastná, bol ustával brzo, tiše jej skryla, tiše v srdci svém... Zavolal Ismael žalostivě, hlas nesl se v dalekou poušť jako žalující pravda trýzněná. Sladce jej chlácholíc nesla synáčka v dál. 15 1895
Soucit. (Bratrům Slovincům.)
Soucite, ty chvějný, bájný květe, vypuč z mého srdce bolnou písní! Kdybys býval přišel, smědý Pane, v zaprášeném rouchu k mému stanu, jako přišel’s kdysi v dobách starých, kdybys hněvuplný byl mi řekl, že to bílé město labutino přísně ztrestáš pro hřích dlouholetý, věř, ó věř mi, že bych stal se býval pro své bratry druhým Abrahamem. Kdybys býval přišel, mocný Pane! Byl bych Tobě číši vody podal, posadil Tě v stíny cedrů starých, mladistvé bych tele býval zabil, zadělal Ti chlebů podpopelných. Vždyť i ve mně láska k Tobě plane! Vždyť i já jsem synem rodu ctného, v kterém kdysi budou požehnáni všichni země mocní národové! Vždyť ten květ, tak divný, žhoucí, vonný, bratrské to lásky luzný plamen, hoří ve mně rovněž ohněm perly, jako v prsou muže od Jordánu. Divnou touhu, která plála tehdy v mužném srdci starce šedivého, jak ji cítím pláti v nitru duše! Vzpomínal v tom teskném okamžiku na vlast starou, sladkou, luznou zemi, na ta místa, v kterých mládí prožil, na to staré Haran, město snící. 16 Vzpomínal i na bratry své drahé, kteří bydlí v stanech při studánkách, divný cit mu v prsou úzkostlivý vzrostl náhle jako černé býlí, které tlačí těžce jako kámen. Úzkostlivým hlasem volal k Tobě, Pane velký, o cit smilování, a já slyším často hlas ten hrůzný, hlas ten vroucný, chvějný, žalostivý, který vítr zanes v dálné hory, za své rodné bratry jak Tě prosí, kteří rovněž z Haran přišli dávno v tyto kraje obtížené medem. Pane můj, Ty chtěl jsi k prosbě starce ušetřiti město plné hříchů pro deset jen lidí spravedlivých! Pane můj, ó věřím, věřím, věřím, že bys v lásce hlubé, neskonalé, ušetřil to město labutino, bílé město omývané proudy bystré vody z dálných, modrých vrchů, kdyby moje ústa v prosbě chvějné řekla Tobě: „Pane milosrdný, věz, že v bílém městě labutině bílé jenom duše tiše bydlí!“ Kdybys jen byl přišel – –! 17 1894
Sníh.
Co by se stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey?
Sličná Rachel dumně svoje bílé čelo v dlaně sklonila a sladké něžné tělo zachvělo se náhle prudkou vášní žhoucí. Sklonila se k zemi, vzala hrst a skvoucí pojídala sníh a takto pěla s plesem: „Ty, jenž s výše hledíš, kterak vonným lesem zpěv se nese sladké hrdličky, jíž právě v tichém hnízdě něžných mláďat, v svěží trávě, vylíhl se roj, Ty slyšíš moje lkání plodu toužící a toto chladné vání, stříbro toto skvoucí posíláš mi s výše, abych toužný plod již započala tiše!“ Zatím Lia hnědá v bílém stanu lkala, na čele jí těžká, černá duma vstala: „Kdybych znala býlí, které ženské kráse kvésti pomáhá a hnusným vysmívá se, Jakob krásou jatý ke mně by se zase vrátil ždaný v sladkém, podvečerním čase!“ Oko její bolné právě vzhlédlo maně ven a shlédlo hnědé hroudy: bílý na ně padal s výše sníh a bílil jejich tváře! Lia s plesem vyšla ven a velká záře z očí planula, když hnědou líc a ruce v sněhu koupala: „Teď konec bude muce! Vlna nejčistší se nevyrovná snící bělosti mých lící, které dumající k Jakobovi vznesu, až se z luhu vrátí!“ Rachel zlomyslná dlouhý čas si krátí: malou ručkou shnětla sněžnou kouli tvrdě, jako blesk ji vrhla Lii v tvář a hrdě odcházela podél bystřiny, jež hbitá vlnky valila, jsouc hustou trávou kryta. 18 Jakob opřen o fík udiveně zočil, kterak divný květ se v tichém reji točil k pláni travnaté, a velká bílá stáda kterak mizí v bílém příkrovu. A ráda duše jeho kouzlila si úběl bílý líček, která večer Rachel k němu schýlí. Laban stoje stanu na zápraží, chtivě v sněhu zrak svůj nořil, který lahodivě kynul jemu vábně vstříc a mně, že bílý příkrov ten jest vlna převzácná, hned s pílí lakotně jej hrabal v hromady, jež skokem čeleď odnesla. – Svým plulo vše zas tokem! To by se stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey.
19 1896
Zpěv o Díně.
„Vyšla pak Dína, dcera Lie – – – Kterouž uzřel Sichem, zamiloval ji – –“.ji – –.“ I. Mojžíš 34, 1, 2.
Hellady boje proč stále jen, Homere, nadšeně zpíváš, požáry Ilia, krásu nádherné Lediny dceři? Zanech již Achilla hněvu a Ulyssa úskoků lstivých, od břehů troadských zanes zraky své slepotou jaté k sidonským mužům, jichž umění k dílu božskému rovnáš! Z Chia ty zříš jich bronzové zbroje a purpurné látky, cedřinou tmavou, hleď, kmitá se fantom z libanských lesů ztesaný tyrskými dříve, než tvoje zapěla lýra. Vlast je to mužů, jichž epopej hřímá jak zpěněné moře zajaté v nesmírném poháru z mědi a nesené býky, hlídané cherubů chmurných cedrovým nehybným zrakem. Parisa najdeš tam, Helenu s kadeří vonící, tmavou; shlédnouti vyšla děvy v podvečer Dína a našla Sichema jatého láskou; byl bohatýr mladý a dobrý, Ulyssa rodily marně Jakoba smědého ženy, brány když Paris otevřel s prosbou o děvu bílou. Přece však zrodil se úskok v divém Levya srdci, nové Ilion vzplálo v Kanaan úrodných nivách; zhynuli muži ostrostí mečů, i hevejský Priam, stařičký Hemor, jenž Sichemu nedávno otcovsky žehnal. Chvějící vyvedli Dínu z lože, v němž dřímala šťastna, rekovní bratři, jež omlouvá nenávist žhavá a svatá, Jehovy hodna bez konce přísné a velebné Vůle. Hellady boje proč stále jen, Homere, nadšeně zpíváš? Salemu požáry zpívej a krásu Liiny dceři! 20 1895
Odpusťte ženám – –
„– a seděla na rozcestí kudy se jde do Thamnas“.Thamnas.“ I. Mojž. 38, 14.
Jitro nádherné jak růže vzplálo, z libanonských hor se rojil den! Zlatá rosa plála v šťavné trávě, vánek luzný šeptal v cedrů loubí lahodné své zpěvy po vyspání; ze studánek modré páry kvetly, v dáli první zazvonila halže... Judas zvolna stoupal do údolí, sivý stařec Híras odollamský po boku mu rosu s trávy stíral bosou nohou. Do údolí Thamnas ku stříhání ovec vedla cesta časně z rána oba statné muže. Jako bílé páry nad jezerem, tak se v dáli zvolna rozvlnila bělorouná stáda Judasova. Svěžím vzduchem libě hrály zvuky stříbrných a harmonických halží... Híras zbystřil kroky, tato hudba nejsladší mu byla ze všech zvuků, které slýchal zníti od mladosti. Ale Judas s nachýlenou hlavou nazpět zůstal v hlubém zadumání. Co mu platno hojné požehnání, jež se rojí v pláních zelenavých, když mu jeho srdci nejmilejší jako kletbou vymírají z domu. Po Herovi Onan, nyní Sue opustila jeho bílý stánek v šeři oliv, fíků zatlučený 21 u potoka vody pramenité..pramenité... „Komu dám svá stáda bělorouná? Sela vnuků útlých neuštědří klínu mému, který touží dávno po jich hravém, luzném laškování, po objetí teplých plných ruček, malých rtíků něžném zulíbání..zulíbání... Nemocen jest Sela od mladosti. Komu dám svá stáda bělorouná?“ Nachýlenou hlavu, v zadumání na rozcestí přišel v údol Thamnas – Ze studánky modré páry kvetly, v dáli první zazvonila halže, když se Thamar smutná bledolící v letním plášti s tváří pozakrytou usadila v Thamnas na rozcestí; slza horká spadla jako perla na ňadra jí bujná, která vánek odhaloval časem, aby růže, které zkvetly v horách libanonských schýlily se v žhoucím uzardění zase v dol. A bílé ruce spjala na koleně, v němém ustrnutí vyhlížela v dáli, bolně lkajíc: „Mladost prchla svěží jako rosa, pravé lásky v ní jsem nepoznala jako růže, která v hlubém stínu sykomory kvete od mladosti. Sny mé žhoucí jako pýří lehké prchly v dál, když poznala jsem muže, rodné bratry, kterým lov a stáda byly milejší, než mladá žena... A já přece žhnula milostností, toužila jsem sladkém po objetí 22 jako poupě touží po paprsku. Půvaby své vstříc jsem nesla ráda; marno vše, já syny neobjala, nevdechla jímjim žhavým políbením touhu slávy mužné – svoje dumy. Bože, víš, že jediná to radost každé matky syna vinout k prsu, zpívati mu písně po praotcích. Bože, staré Sáře dal Jsi syna, když již přestal dávno běh jí ženy a mne mladé kypící a svěží radost tuto slastnou odepíráš? – Padli muži rukou Tvojí silnou, trestající rukou kdesi v poušti, toužný Sela chorý čeká konce, vdova jsem – ach smutné odříkání! Bože, Bože, sedím tady hříšná v touze rozkoše a milování – Bože, odpusť, nejsem sebe mocna – odpustíš mi moje provinění? Mám se vrátit? – Šedé šaty vdovské mám zas vzíti na své bílé tělo, které touží hříšné po rozkoši...? Bože půjdu! – Nebudu mít synů –! Zůstanu! však hrozno pomysliti, jest to přece otec mojich mužů..mužů... Tamto jde – ó Bože, co mám počít? – Pozdě již, mé srdce tluče slastí, tělo mé se chvěje divným žárem, Hospodine, děj se vůle Tvoje! Judas došel právě na rozcestí. Jitro nádherné jak růže plálo, z libanonských hor se rojil den..den... 23 1894
Rhamseovna.
Voda šplouchla tam v rákosí žlutavém, tuhém. Vzlétlo hejno čápů s křikem výše, zmizel břehů klid, hlučně pestrá družina sličné královny pěla píseň zvučnou, sladkou, opěvajíc ji. Vábně plula v dál nádhernou řekou, kroužíc smělým obloukem zpět zas k rákosí. Tam v malebném kruhu stála však čeledčeleď, vějíc sladký chlad bílému mramoru Rhamseovny. Hle! v houštině rákosí tam malá, uchycená rejdí košina. Mojžíš plačtivým hlasem zavolal ven! 24 1894
Mojžíš.
Vyšel Mojžíš v poušť žlutavou, planoucí, širokou. Jasným bloudil zrakem širou plání, hledal lesklý květ třpytné soli. Milenou hračkou byla mu třpytná záře, jiné málo oceňoval hry. Hledal lesklý květ třpytivé soli: dnes však málo nacházel lepých útvarů, sůl ztrácela lesk svůj v zemi. Vzkřikl! Našel dlouhou prostou hůl v lesknoucí solnaté rozsedlině; hůl! vítaná převzácná hra, které neokusil ještě pacholík. Blahá předtucha slávy chvěla se v něm! 25 1896
Mně brány otevřte...!
Do krajů vysněných, v nichž Duše moje plane, já, pěvec poslední, se s loutnou na pouť dal, mne z vlasti vzdálené, kde doubím chladno vane, v hrad slunných loubí Svých Jsi, Hostiteli, slal! Jak mladý troubadour já v dvory Tvoje spěchal, bych děvám Tvým a paním, Tvojím zemanům, roj písní neznámých po dlouhém čase nechal k dnům příští samoty za desky k maleb snům. Mám nové struny, hle, na loutně, v kterou hraji, a proto písně mé vám jistě přijdou vhod, mé vlasti loutnařům zas jiné tony zrají, když střeva máchají a vynášejí z vod. Když z vlasti vyšel jsem, sníh v cesty napad’ právě a bílé nohy mé mi zkvetly purpurem, však z teplých koží šat jsem odmít’ pohrdavě, než hody skončíte, bych ještě přišel sem. Nuž kažte vrátnému, by nazvedl mi bránu, neb malá dvířka jen, ta z cedru, otevřel, já v spěchu klopýtal a mnohou nesu ránu, než mdloba schvátí mne, vám rád bych ještě pěl. 26 Ni vína nechci číš, vždyť vím, že dávno zvadly vám tmavé cedřiny a modrých vinic lem; jen s vodou studničnou řad konví ve stín kladli vám sluzi svatební, jenž vína nosí sem. Já opojil se již, mně vína ze svých sadů dost podal na cestě, můj smědý Hostitel, jenž náhodou svých stanů večer rozbil řadu v ten právě tichý kout, kde spočinout’ jsem chtěl. Nuž nových písní pel vám z nových louten dávám, já s láskou přišel jsem a žádný nechci žold, jen, prosím, otevřte své brány, u nichž stávám, a Tomu, jenž mne slal, svůj vzdejte slavný hold! 27 1896
Vítězství.
„Čekej, paní má, on zvítězil a dělí kořisti!“ Soudci 5, 30.
Hle, ležíš tak Sisaro se hřebem, kladivem ve hlavu vbitým, jak bohatýr basanských doubravin sražený v liany síť a se zrakem ztrnulým, zoufalstvím ve tváře pobledlé vlitým, v líc zírá teď Habery žena, jež sžehla ti života niť. Ač mrtev tu ležíš, jsa zavinut v nádherných chaldejských šálech, jsi vítězem přece. Ty v hanbě a posměchu nežiješ víc, v své hanbě jsi padl zde ve zrádných bojiště vzdálených valech a urážku nesmí ti nikdo vmetnouti v rekovnou líc. Voj vedl jsi chrabrý, boj ztracen však prchl – ty, vůdce – jsi zhynul, smrt knížecí schystal ti kvetoucí ženy však bělavý stan, koz rounatých lahodné mléko pil’s, z bronzových pohárů vinul se vonného másla proud. Zmdlený snil’s – pod tíží zákeřných ran jsi k vojům svým odešel v dál. Ba, v nerovném boji ty’s padl, víc nelkej, že v poli tvé zůstaly s kosami vozy a zbraň, že pěšky jsi k Haroseth prchal – zpěv cymbálů v dáli když vadl, vln potoka Cisonu těla tvých bojovných sbírala dlaň. Den přijde, věz, potupný! Hluboké, stříbrné Cisonu brody se poskvrní zbabělou krví Baalových proroků těl, jež Eliáš zbije, jak staré a ochablé buvolů rody. Ač mrtev tu ležíš, přec hoden’s, by harfeník slávu tvou pěl. Čím davy jsou sprostých ti z Kanaan, vášnivé kletby jich kněží, hněv z Asoru krále? Jim jména a zásluh tvých vybledne zvuk a kolem tvé sochy, již v palmovém háji ti ctitel snad zvěží, se bez úcty ozve jich kramářských rejdů a posměchů hluk. 28 Rci, zabolí hana tě davů, když slzavá vzpomínka milých si kouzliti bude tvou drahou a mužně spanilou tvář, jak v záblesku slávy se navracíš do stínů paláců bílých a kolem tvých zbrocených vlasů ti vykouzlí triumfu zář? Ač mrtev tu ležíš, jak šťasten jsi přece, ó osmáhlý kníže! Hle, matka tvá ze mříží oken svých v révoví vyzírá v dál, tvých povozů návrat vítězný čeká. A u nohou níže tvá nejdražší žena, ta vášnivě plesá, že vracíš se – král! Že sněžný kment rouch a nádheru bronzových ciselných nádob a řetězy zlaté i hřivny prastaré, sloniny běl, jíž září žen milostných svůdně se halící půvaby těl ti zmožený podává kleče – – Ne požáry válečných za dob, voj zabitých těl a loupežná kořist i nešťastných bol jen vítězstvím sluje. Tvých duše, věz, nevěří v porážku v boji – jest největším vítězstvím důvěra nejdražších v mohutnost tvoji! Ač mrtev tu ležíš, přec vítězství opěvá harfa má kol – – 29 1896
Jdou světem Madonny...
„Maria, Ty božský zázraku, nejskvělejší hvězdou plejady záříš v roji Madonn lidských žen..!“žen...!“
„Když Ruben hněviv slouchal řvaní stád, Gad za Jordanem snil, Dan vesloval a Asser u přístavů hledal zisk, hle, Deborah a Barak, Zabulon a Neftali své duše vydali smrt hledajíce v krajích Merome. I přišli králové až z Kanaan by loupili na březích Magedda; však stříbra nevzali a kořisti, neb hvězdy byly s Tebou, Deboro!“ Soudci V, 16–20.
V šum hymny velebné jak rád jsi vmísil slavně hlas hluboký, by v souzvuk zladěný se vznášel výš s písní Debory, jež vlasem rozpuštěným a volnou řízou kryjíc nádherné své tělo se dala v pospas větrům, stojíc na balvanu, a pěla velký svatý hymnus oslavy. V prach kleslý blahem k Ní jsi zíral v žhavé pýše, los tvůj že spoután s Jejím, který božstvím dýše. Jdou světem Madonny jak řada jasných zjevů, roj souputníků zemských koupá se v jich záři a Josef, Barak s nimi v extasi a zpěvu. 30 Hrot jemně mrazivý, jenž probíhal ti tělem a vroucí žár tvůj v pocit nehodnosti měnil, hned zaplašil’s, když v úchvatné té slyšel’s písni tvé jméno hrdinné jak váže k jménu Svému. Však dobře víš, když s hory Efraim se nesl hlas Její bojovný od Rama, Bethel stejně, že odporem jsi zhyzdil bohatýrskou slávu: „Jen po Tvém boku půjdu ve válečném hávu!“ O bájné taje zdrojů mystických, z nichž maně jak luny neznámé ze starých houštin lesů se rojí Madonny v tmou zahalené pláně! A šťastní pastevci, jenž zatloukli své stany v těch pláních neznámých a spali v stínu palem: vás Panny volily za sluhy své i pány! Vím, zdála se ti slabou Deborah – a ženou! A přece v hlase tom a v lesku černých zraků, jímž volala a kterým šíleně až plála, se žhoucí poesie božských snů a dumy, hlas Boha nesmírný, zvuk rohů bohatýrných, šum přeobsáhlých černých hvozdů cedrových, vše gigantské, jež člověk ve svém nitru skrývá tak jevilo, jak zvědavci, jenž v tůň se dívá. Jdou světem Madonny jak řada světlých zjevů: jde řada lidských Ctností, velkých, neskonalých, na štítech Madonn jdou za hlaholu a zpěvu... A zkuty ze stříbra jsou lampy to a svíce, jež v hlubém temnu časem nalévají léku ve rány zjitřené, jichž kvete na tisíce. 31 A žhavě malovány v jemné desky zlaté jsou vzácná arcidíla v obrazárnách věků, jsou na záhonech pustých lilje bílé, svaté. A přijdou jako fenix na Boozovy lány, a k potoku, kde nechal Sisara své vozy, v chlév zabloudí, kde rodí světa Pány... Těm vznešeným když Nízkost bláto vrhá v tváře přec zbudou pastevci s nesmírnou láskou svojí, jímž nikdy nezhasne jich sladká bílá záře. A pochyb Barakových nezhyzdí je vina, v chlad hájů Dafnenských a v Cypru lesy snivé duch hledat nepůjde víc kultu Madonnina... ***
A v plejadě, jež kolem Matky Syna plyne, já zřím, jak, smědá ženo, velká Deboro, ti věnec palmový roj bílých Madonn vine! 32 1896
Číš moje prostá...
Číš moje prostá jesti, běl snivý javoru, však dávno vyschla míza a vůně prchla v les. V tu číši rozpukanou z bílého javoru já nalil jsem si vína, jež bují v Engaddi a z hroznů cypresových na lisech tlačeno. To žhoucí víno moje je z lisů prastarých, jež v cedrovinách horských si vinař postavil. Hlaď javoru pak bílou jsem malbou ozdobil: v květ jabloňový luzný jsem Pannu uvedl a jablky svých písní ji v lásce zpodpíral. A v bílé její líce teď často vzňatý zřím a víno cypresové po kapkách přijímám. V krev mého těla chladnou žár víno rozleje, že divné písně pěju ze zahrad damašských – však číše moje prostá, běl našich javorů! 33 1894
Ruth.
Zabolelo srdce dobré ženy Noemi, jež plačíc trpkým bolem vracela se z Moab domů zpátky. Provázely smutnou dcery její, plašíce jí s čela něžnou rukou zoufalé a černé dumy těžké. „Holubice moje, nelze jíti v neznámé vám kraje se mnou bídnou, navraťte se v domy svojich matek, oblažte je vroucí láskou něžnou, šedinám již dosud mým jste přály!“ Zaplakaly obě smědé děvy, obejmuly vetché tělo její, takto žalnou prosbu svoji vedly: „Sloužit budem jako otrokyně, nevyháněj zpět nás, máti drahá, uvykly jsme tvojí hřejné lásce!“ Zželelo se ženě proseb vroucích, pozvedla je k srdci, které tlouklo lahodivým tempem slasti – – Cizinci se v dáli kdesi vzali. Nebeským jim jasem plály tváře, jiskrné pak oči leskem lásky snivě hrály jako černé hvězdy. Vhloubily se v zraky obou dívek. Zachvěly se obě prudkou vášní: milostnou jim touhou srdce jata 34 zabušila mocně v ňadrech bílých. Nepohlédnouc v choré tváře matce, přitulila srdce k srdci mládce, vzdálila se starší dcera lepá... Váhala i mladší v sladké touze, čarovnému mládci vzhlédla v líce, poskočila chvatně v jeho náruč, pohleděla potom matce v líce, vrátila se s bolným pláčem na rtech, políbila vetchá její ústa, pospíchala širou žlutou pouští k Betlehemu, místu svojisvojí slávy. Cizinec se volně vznášel k nebi. 35 1896
Apostrofa smutku..!smutku...! (Matce zemřelé.)
„Jak někdy mnoho žádáš Bože můj – – – –!“
„I vložili archu boží na vůz nový: a vzali ji z domu Abinadabova.“ 2. Král. 6, 3.
V Bal-Jehudě ty dome prastarý, jak často zřím tě ve snách mystických..!mystických...! Jak na pahorku v lůně zahrad svých, v těch loubích cedrů, bílých jabloní, a v houštích hroznů révy modravé tak tiše dýcháš klidnou velebou –! Mé duše obrazem jsi v dobách zlých! Tvé leknutí já cítím v žilách vlát, sbor hostů neznámých když přicházel, sbor starců šedých, junných levitů, v kment oděných a v žhavém purpuru. Se zlatou polnicí a kinorem a cymbálem i bubnem vítězným sbor přišel k tobě z dálných Judských hor... Hle, stojí zástupy v tvých zahradách a temné tušení tě provívá – – Ó slyším pláč tvých dveří dubových a vzdechy studny, táhlý bekot stád a řvaní býků, jež kdos zapřahá – A v sytých vůních květné zahrady i zápach vzdoru býků cítím vát – Ta teskná nálada a palčivá! A zástupy, hle, v tvojich zahradách, teď plesně vítají ten poklad tvůj, tvých šerých síní perlu nesmírnou, 36 tvou archu úmluvy, již leviti ven vnesli v svěží stíny zahradní. A za ní syni Uza, Achio a otec, stařec bílý s pláčem svým teď přes práh domu kles a vlasy rve a kolena svých synů mladistvých v svém teskném bolu prudce objímá. V pláč jeho, v jásot valných zástupů krok dumný býků snivě zaznívá, vůz táhnoucích. Ó dome zármutku! Tvůj smutek plně cítím v duši své a slzy tvé já stírám s očí svých... Vás vidím, býci, s okem vpouleným, šíj napnutou a pěnu u tlamy, jak táhnete vůz strání bahnitou. A kola váznou v jílu žlutavém a cesta neurčitá před vámi – háj zelený, jímž jdete – zelený – jest sluncem živený a ptáčaty a vůní balsámů a jabloní... Mé srdce kámen, oko suché již – tu bolest vypráhlou jak zpívat mám –? Jste háje zelené, jste plesné zástupy – ó Poesie jara, bujná, cítím tě jak mísíš žhavou mízu s bolem duše mé, jež nepláče – jež puká, puká jen! Jste háje zelené a archa má přec mizí v dál a nevrátí se víc a Uza padne, Pane, rukou Tvou pod nejbujnější háje olivou – –? Stesk cesty bahnité a zpěvy zelené a tupost buvolů a vášeň levitů, hle, tanec zástupů a plesný jejich zpěv 37 hle, polnic zvuk a hudba strunných harf – vše v bouři úchvatné mi duší hřmí..;hřmí...; a polnic lesk a pasy stříbrné a zlatá kopí v slunci zaleskla se nyní naposled – – ó dome můj, ó starče šedivý, ó písnípísni pohřební: Vy zůstaly Jste v pustých zahradách – –! „Ó archo úmluvy, ó Uzo synu můj!“ Jak rád teď v teskných žaluplných snech tě zřím v Bal-Jehudě, ty dome mystický! 38 1895
Těm, kteří trpí...
„Adoniáš boje se Šalamouna, vstav, odešel a chytil se rohu oltáře.“ I. Král. 1, 50
Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Již platnost nemá svatý zákon Jehovy, jejž písmem zlatým v srdce otců psal tam v divých pouštích, v lůně šedých skal. Již platnost nemá svatý zákon Jehovy a jest jak hračka v rukou silného, jenž po chuti si mění podstatu. Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Již srdcem nehne svatá prosba matčina a slza její skane nadarmo, hlas její vroucí v pouště zaletí – – Již srdcem nehne svatá prosba matčina a právě ta jest vhodnou záminkou: krev Tvá meč zbarví reka králova –! Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Ba marno vše, žes mlád a jaré síly pln, žes svěží haluz kmene rodného, pln velkých hrdých, bohatýrných snů; ba marno vše, žes mlád a jaré síly pln, jež plodů nedala, jsouc v rozpuku, však plna květů žhavě nádherných. 39 Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Tvá smrt jest nezbytna, neb zločin bez míry. Jak hrdě vznes Jsi za své právo hlas a bohatýrsky na trůn zasedl – –! Tvá smrt jest nezbytna, neb zločin bez míry! Tvá žhoucí vášeň plála po ženě, jež oheň lila v otce králova – –! Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Hoj, co Jsi blaha zažil v sladkých dobách těch! Král závidí Ti chvění opojné, když chystal’s Sunamitské lože své – –! Hoj, co Jsi blaha zažil v sladkých dobách těch! Hled vítězný, jejž s trůnu snášel Jsi, král nesnese. Toť zločin bez míry – –! Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Jest srdce z ocele a Soucit bloudí kdes –! Viz Banajáše s mečem taseným, jak cherub mih’ se v sloupech cedrových! Má srdce z ocele a Soucit bloudí kdes –! Rob pána, jenž mu kázal: Jdi a bij! Hle přichází! Nuž nechvěj se! Zhyň jako rek! Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Jak slunce v západu, tak padne hlava Tvá; šperk rubínový žhavé krve Tvé pak posvětí ten oltář Jehovy –! Jak slunce v západu, tak padne hlava Tvá a vůně nesmírná se vznese výš, kam nestihne meč těch, jenž tělo zabíjí –. 40 Již rohů oltářních se více nechytej, vše marno jest, vše marno, Adoniáši! Hle, klesl Jsi s tak sladce vábným úsměvem. Tvá ruka sáhla žhavé po růži: květ z ňader, jako z trsů lilijí. Hle, klesl Jsi s tak sladce vábným úsměvem. Tvé modré oko zírá v bájnou výš, kde nevládnou, jenž tělo zabíjí – – Již rohů oltářních se více nechytáš, vždyť dobře jest Ti, dobře, Adoniáši! Však hůře těm, jimž Jahve zákon upraví dle chuti své, jak hračku mocného a soudit bude bez všech ohledů; ó běda těm, jimž Jahve zákon upraví, jejž písmem zlatým v srdce otců psal tam v divých pouštích, v lůně šedých skal. Již rohů oltářních se více nechytáš, vždyť dobře jest Ti, dobře, Adoniáši! 41 1895
Píseň Magdaleny. (Sigmundu Bouškovi O. S. B.)
„V liljích touha lásky plá...“
Tam v libanonských horách, tam rostou lilie, a já jich trhat půjdu, – ó bílé lilie! Já vím o jednom místě ve stínu šedých skal, tam koupají svá těla a kloní něžná čela v těch smutných stínech skal. Vím, urousám si šaty ve svěží rose trav, však lilji půjdu hledat, v zahradách horských sedat, však liljí půjdu hledat, jež plujou v moři trav. A bílé Tvoje ruce já spatřím, Rabbi, zas, až chvít se budu blahem a v moři liljí vlahém jak za Edenu prahem snít o Tvé budu kráse: Tvé bílé ruce v jase já spatřím, Rabbi, zas. 42 A s plesnou dolů písní a sladkou v srdci tísní a s kytkou lilijí já s Libanonu sejdu potokem lilijí. A na tvém, Rabbi, hrobě pokvetou lilie, je v chladnou vsadím hrudu, je s bolem hlídat budu, – ó bílé lilie! 43 1894
Maria u hrobu.
Z dálných vrchů poletoval van sladký, tichý; vanul od hor Libanonských cestou dlouhou, temeno Golgoty svál, stopy zavál oné hrozné msty, jež rozbouřila včera Judeu. Z dálných vrchů doletoval van sladký, tichý; vanul v hloubi tajuplné, němé zahrady, přikryté tmou. Zvolna vyšla luna jako duch mezi košatými cedry smutnými. V tmavé hloubí dumající vrch šerý, tichý; skála malá zasazena jako démant v mechovou líbeznou stráň. Malý otvor k hrobu vede jen, kámen přivalený hlídán žoldnéři. V šumot vánku pozalétl hlas sladký, tichý bílých něžných holubic; snivě vanul – žoldnéře přemohl sen! Vánek větru, pění, tvrdý sen: báje třepotala tmavou zahradou. 44 Z dáli šustil utajený krok jemný, tichý; sladký šelest libozvučné chůze volné: tajemné Vtělení šlo žhavě svaté lásky z dáli blíž. Hudbou lahodivou pěli holoubci... Bájivý, zářný, nevýslovný zjev! Sladký, tichý! Záře luny setkávala jemnou mlhu, halila, zlatila zjev. Věčně něžnou lásku, němý bol jevil ozářený svatý obličej. Jemně strachem zaklepala v hrob. Sladce, tiše duněl kámen tajuplnou písní, smutnou: zvěčněny bolesti v ní, které nesla Matka v Srdci svém. Chvatně nachýlila ucho ku skále – Tlouklo srdce! Třepotavý dech sladký, tichý splýval v kámen skrývající svaté Tělo. Vášnivý výkřik zněl: láska, naděj, pýcha, všecko pryč! Srdce pukající tiskla ku skále. Ticho kolem tajuplné. Dech sladký, tichý vanul z hrobu kamenného v ucho Matky. Umlkla, slouchala teď – –! Divně vábný vanul z hrobu hlas, plně zoufající srdce pokojem. 45 Mluva božská, neslyšená však, sladce tiše nesla divotvornou něhu výše. Jásavý zašuměl ples, jako výkřik náhlé rozkoše! Pěla nekonečnou hymnu příroda. Z dalekých vrchů doletoval van sladký, tichý; vanul v hloubi tajuplné, šumné zahrady, přikryté tmou. Zavál jemné kroky šťastné Té, která živoucího Syna slyšela. 46 1895
Píseň mystická.
„Hle, mladý kráčí zahradník tou tmavou zahradou!“
Nevšímá si hrobu, který v skále, v bílé skále vytesaný dávno, zírá jako shaslé oko slepce, v které šlehá záře měsíčná. Přece tolik tajů v sobě skrývá! A jak luna časem z mraků vyjde kolem hrobu osvětluje zbraně, lesklé zbraně reků padlých dávno? – A ty stíny, které v bílou cestu kladou staré cedry kostrbaté, snivé stíny přece tolik mluví, chvějí se a obracejí kroky chodce, aby nepomíjel hrobu – Marně však. On kráčí bílou stezkou přes ty chvějné stíny kamsi v noc – Temno kolem, všude temno hlubé, temno jdoucí kamsi v nekonečno! U hrobu pak svítí bílé skály! – – Chodče, chodče, zapadl Jsi v tmu, proč Jsi stíny jenom neposlechl? Neposlechl, neboť Tvoje oči svítí jako perly mystické, velké perly neskonalé něhy, která stačí, aby zaplašila temno s bludné stezky zahradní. 47 Od Hrobu On kráčí k Životu – a kam zapadne ta záře snivá Jeho očí, nevládne již temno, sladké vládne šero pozlacené. Dobře měla bílá Magdalena, že si lehla v stíny vonných keřů, nebojíc se temna hlubokého, v kterém žalný její znikal pláč. Co jen štěstí, blaha nesmírného vložila v to slovo, které šeptla, když šel kolem, v tiché slovo: „Rabbi!“ – 48 1895
Lidstvo čeká – –
„Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá!“ Lukáš 24, 29.
Po„Po hladině jezera u paty bílých hor kolébal se starý vor s rybáky judskými –“
Smutně jako sochy v žhavé poušti, opuštěné dávno tvorem živým, se sklíčeným hledem, s proudem slzí, na tom voru, který dávno asi odpočíval někde ve rákosí, ve rákosí vzkvetlém v bujnou houšť, seděli ti muži z Galileje – – Na jich jemné lepotvárné ruce, v kterých staré sítě zpravované němě drželi, se proudem slzy hrnuly a namáčely sítě potrhané, těžce zpravované, které dlouho asi spočívaly někde v prachu, v temném koutě chaty – Bylo znáti, že ti muži dávno sítí takých v rukou nevláčeli, vždyť i ryby lehce, jako žertem projížděly vodu kolem voru, žádná však se neuchytla v sítě – Vzduchem vály těžké, bolné vzdechy – také vzdechy vyvinou se z hrudi tvora stísněného marnou touhou, bez naděje, víry v příští časy, který všeho pozbyl, co mu v duši tkvělo z dávných blahých časů mládí mocně rozvětveným kořenem – 49 A tak seděli, a ruce v klínech, byli jako sochy zoufalosti, němé zoufalosti, která čeká z dálky šedé svého Mesiáše. A ty stíny, které bílé hory k večeru již zanášely k vodě, pokryly je jako temnou klenbou, v jakých lidstvo sochy zoufalosti ukrývá, by nezřelo jich líc. – A tak budou čekat bílé jitro, které v mladém světle kouzla svěží chová pro ty, kteří zmdleli touhou. A tak budou čekat bílé jitro, které přinese jim Mesiáše ve záplavě zlata slunečného, po kterém jich těla vášní schudlá, zoufalé jich duše vyschlé žízní po Neznámém – touží, teskní dávno. A tak budou čekat bílé jitro na nejzazším voru bludné cesty, nepohnou ni sítí ani vorem, aby znikli hluboké té noci, aby v ústret vyšli Mesiáši – apoštolé nové, vábné Víry, kterým žádný Rabbi neřek’: „Jděte!“ – Hledali, však nenašli si Mistra – a teď sedí, volajíce teskně z hloubi srdcí matný obraz Toho, který v žhoucích barvách v půdě zlaté v mládí byl jim sladce vmalován. Dočkají se jednou Mistra Toho? – – 50 1895
Lev svatého Marka. Legenda.
Jak v různých tvarech věčná moudrost Tvá se jevila, ó Pane na zemi! Od chvíle, v které nekonečná báj se první tvořila a dala vznik těm světům slavným časem, prostorou, co záchvějů již duše cítila, tak žhavě sladkých rajským blaženstvím, těch hrdých velmožů, jenž tvořili! Je v extas vedla hloubně zářivá a svatá bez konce Tvá podstata, ten bájný vír, jenž o Tvůj zlatý trůn se láme pěnící a spěchá vstříc zpět s vůní opojnou jak rájů van těm plavcům smělým v duši touživou, jichž lodi zmítá víru toho kraj; a plni nadšení a bohatství těch semen mystických, z nichž květy jsou, v jichž nových krásách Duše okřívá, zpět plují zase velcí smrtelní. Jich lodi Vůně Tvoje nevpustí ach nikdy v ony svaté příboje, v něž marně dosud úžin hledali? Když Marek dumal schýlen v pergamen, tu z dálné pouště přišel mladý lev a leh’ mu u nohou. Muž dumal dál. I zařval lev svým hlasem strašlivým, že zachvěl se ten domek cihlový, jenž obílen a zdoben břečtanem, stín skýtal muži, který knihu psal. A bílá, hustá pěna na tlamě mu zůstala, když dořval, k nohám leh’ a pěna měnila se v modravé a bílé páry kouzlem podivným, jež vůni šířily jak v Engaddi ji šíří keře sladkých balsámů. Ta opojila duši Markovu, a psal pak v nevýslovném nadšení svou svatou Knihu, slavnou, hlubokou, a každé slovo perlou zváženo, a jako perla v zlato vsazeno těch vzácných dějů krásy úchvatné, jež Marek vnášel v žlutý pergamen... 51 Hle, Marek psal a v nohách lev mu spal, a oknem zíral velký, bílý Stín, jenž klad’ se na písmo tak tajemně planoucí z kůže osličí. Ó děsné řvaní lva, jenž symbolem jest majestátní síly nezkrotné, ó divný tvare božské Moudrosti! Co sladkého a přece hrůzného jsi kouzla choval v svojisvojí podstatě. Ó rci mi jen, co řekl ti ten Stín, jenž slal tě z dálné pouště k Markovi, co šeptal do duše ti lačné vražd, jak ukázal ti cestu k bílému a v břečtan ukrytému domečku a proč jsi v pravý čas svou zuřivou, však plodnou pěnu mocně vychrlil? To říci nemůžeš, ó věřím ti! Vždyť říci nemůže ni Marek sám, proč náhle psal svou Knihu mistrnou tak nadšeně a s takou vroucností. Vždyť maje Duši plnou neznámých a divuplných citů, pozdvihl svůj hlas a v řvaní tvoje dunící svůj vmísil chvalozpěv tak velebný a plný žhoucích nedozírných Krás, jenž ohlasem byl bolných otázek té Duše jaté božskou velebou. Když Marek dopsal, lev se probudil a vyšel tiše ven, kde svítily již hvězdy jako zrna pšeničná, jež ptákům hodí štědrý hospodář, a brzo temný řev již zazníval v ten bílý domek z pouště daleké, jak ohlas dávných – dávných vzpomínek. Jak v různých tvarech věčná moudrost Tvá se jevila, ó Pane, na zemi! 52 1896
Jest tma! – –
Hle, v potok krve Tvé se nořím, bledý Pane, v proud mystický a žhoucí, vznícením jenž plane a parou spíjím se – ta v pěti sloupů spleti k mhou utajeným břehům rudé luny letí. A v záchvěvy, v nichž země poděšená sténá, tluk srdce mého horečný se mísí duně, v pláč opony, jež vlaje z dola rozpůlená, zvuk puklé duše mé – pláč vyschlé lesní tůně – jak slední hlahol trub teď v dál se lkavě nese, v dál přes hroby, jež prázdny zejí, ku Jordánu, v dál přes vody – až znikne kdesi v bájném lese. Jest tma. Tma po horách a mořích, květném lánu, tma v duších chabých, osvícených novým žítímžitím, tma tápajících v chodbách labyrinthů lživých, kde bludných zoufání tím hořkým bují kvítím, jež ztraceno lká s břehů Mrtvých vod a sivých. A přece zřím, jak v hustých dýmech krve TvojiTvojí se vznáší Světlo, bílé tělo Tvé – zjev svatý, kel slonoviny snivé z jižních pouští vzatý a zbloudilým, jenž trpí s divým mořem v boji jak v lásce nesmírné, Ty, starý maják, kýváš. V Tvé krvi koupám se, a Ty se bolně díváš! – – 53 1896
Kde Tvoji milenci...?
„Ó Pane, prosím ve své úzkosti, ó, Pane, živ mé lampy oheň Ty!...“ Julius Zeyer.
Od mysů východních, až kde jest slunce sklon, hle, klenba vznáší se té sluje truchlící, v níž kdysi Jeroným se révou spájel Tvou! Jak anachoret dlíš, má Kniho, v sluji té, jenž dumou obtížen a bílou mlhou snů ve žhavých koupelích se koupá Lásek svých. Kde Tvoji milenci, jež snubní prsten spjal, ti s gloriolou světců kolem lebky své, jichž modré oči zří jak zřídla panenství? Kde Tvoji milenci, jež v Lásce bloudili a v chmurných jizbách Touhy marně hledali v Tvých dolech křišťálných magické pochodně? Kde Tvoji milenci, jenž Lásku zpívali, roj harfeníků Tvých, jichž písně slunečné se k oknům nesly jen Tvých tichých kathedrál? Jich rudý ret nach lící Tvých již nehledá, teď v Nekropol svých milců sama zacházíš, je vzbudit chceš snad vůní Smutků svých... Hle, zřím Tě na cestě tou žlutou pustinou, jež objímá Tvou sluj a mladé sadaře, jenž přišli k révě Tvé, svým steskem plaší v dál. A přece vím, že mízu semen zázračných Ty v dobrých měřicích v svém chováš zášeří, že Lásky třeba jen, by zase vykvetly v těch barevných a vonných záplavách, jichž marně počli hledat v lživých zahradách ti jemní vyslanci, jež Jeden vyslal král... Od mysů východních, až kde jest slunce sklon, hle, klenba vznáší se té sluje truchlící, v níž jako Jeroným se spájím révou Tvou! 54 Poznámky.
str. 9. „i únos Sabinek, jež v Sílo tančily – – –“ viz Soudci XXI, 20, 21.
str. 10. David pásal stáda otce svého Isaí. Uz, domovina Jobova.
str. 16. Napsáno nešťastným bratrům Slovincům do almanachu „Lublani“.
str. 20. Nápadná analogie Iliady s příběhy vypravovanými v Genesi, v kapitole XXXIV. nutila mne napsati „Zpěv o Díně“.
str. 28–32. Kapitoly IV. a V. knihy Soudců úchvatně líčí porážku vojevůdce krále kananejského Sisary od Debory a Baraka u potoka Cisonu, smrt Sisarovu na útěku a vítěznou píseň Debořinu.
str. 36. Kapitolu VI. druhé knihy Samuelovy četl jsem asi v ten čas, když nejdražší matku moji, mrtvou, odváželi na hřbitov malé kaple uprostřed lesů.
str. 39. Historii vzpoury Adoniášovy proti Šalamounovi vypravují kapitoly I. a II. první Knihy královské.
55 1894–1896
Snem božských gigantů... Já vpadl v luka tvá... Tubalkain Jubal Sarah Hagar Soucit Sníh Zpěv o Díně Odpusťte ženám... Rhamseovna Mojžíš Mně brány otevřte...! Vítězství Jdou světem Madonny... Číš moje prostá... Ruth Apostrofa Smutku Tem, kteří trpí..trpí... Píseň Magdaleny Maria u hrobu Píseň mystická Lidstvo čeká... Lev svatého Marka Jest tma... Kde Tvoji milenci...?
E: jf; 2004 56
Bibliografické údaje

Nakladatel: Básnické obzory katolické; Bitnar, Vilém; Stivín, Emanuel
(Básnické obzory katolické. Vycházejí péčí katolických básníků českých. Číslo III. Biblické rhapsodie Viléma Bitnara. V Praze. Nákladem vlastním. Tiskem Em. Stivína. 1896.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56

Věnování: Kulda, Beneš Metod
(Veledůstojnému pánu, panu Beneši Methodu Kuldovi, sídelnímu kanovníku vyšehradskému, jenž v čase, kdy jeho zlaté hlavě stříbrné lilije kvetly v slunci podzimním, vonnou kytici uvil ještě z těch květů, jež neviděny bují v záhybech veliké, mladé jeho duše a maně roznítil touhu mladých zahradníků, věnuje syn milující a bratr mladičký.)