Maria u hrobu.
Z dálných vrchů poletoval van
sladký, tichý;
vanul od hor Libanonských cestou dlouhou,
temeno Golgoty svál,
stopy zavál oné hrozné msty,
jež rozbouřila včera Judeu.
Z dálných vrchů doletoval van
sladký, tichý;
vanul v hloubi tajuplné, němé
zahrady, přikryté tmou.
Zvolna vyšla luna jako duch
mezi košatými cedry smutnými.
V tmavé hloubí dumající vrch
šerý, tichý;
skála malá zasazena jako démant
v mechovou líbeznou stráň.
Malý otvor k hrobu vede jen,
kámen přivalený hlídán žoldnéři.
V šumot vánku pozalétl hlas
sladký, tichý
bílých něžných holubic; snivě vanul –
žoldnéře přemohl sen!
Vánek větru, pění, tvrdý sen:
báje třepotala tmavou zahradou.
44
Z dáli šustil utajený krok
jemný, tichý;
sladký šelest libozvučné chůze volné:
tajemné Vtělení šlo
žhavě svaté lásky z dáli blíž.
Hudbou lahodivou pěli holoubci...
Bájivý, zářný, nevýslovný zjev!
Sladký, tichý!
Záře luny setkávala jemnou mlhu,
halila, zlatila zjev.
Věčně něžnou lásku, němý bol
jevil ozářený svatý obličej.
Jemně strachem zaklepala v hrob.
Sladce, tiše
duněl kámen tajuplnou písní, smutnou:
zvěčněny bolesti v ní,
které nesla Matka v Srdci svém.
Chvatně nachýlila ucho ku skále –
Tlouklo srdce! Třepotavý dech
sladký, tichý
splýval v kámen skrývající svaté Tělo.
Vášnivý výkřik zněl:
láska, naděj, pýcha, všecko pryč!
Srdce pukající tiskla ku skále.
Ticho kolem tajuplné. Dech
sladký, tichý
vanul z hrobu kamenného v ucho Matky.
Umlkla, slouchala teď – –!
Divně vábný vanul z hrobu hlas,
plně zoufající srdce pokojem.
45
Mluva božská, neslyšená však,
sladce tiše
nesla divotvornou něhu výše.
Jásavý zašuměl ples,
jako výkřik náhlé rozkoše!
Pěla nekonečnou hymnu příroda.
Z dalekých vrchů doletoval van
sladký, tichý;
vanul v hloubi tajuplné, šumné
zahrady, přikryté tmou.
Zavál jemné kroky šťastné Té,
která živoucího Syna slyšela.
46
1895