Soucit.
(Bratrům Slovincům.)
Soucite, ty chvějný, bájný květe,
vypuč z mého srdce bolnou písní!
Kdybys býval přišel, smědý Pane,
v zaprášeném rouchu k mému stanu,
jako přišel’s kdysi v dobách starých,
kdybys hněvuplný byl mi řekl,
že to bílé město labutino
přísně ztrestáš pro hřích dlouholetý,
věř, ó věř mi, že bych stal se býval
pro své bratry druhým Abrahamem.
Kdybys býval přišel, mocný Pane!
Byl bych Tobě číši vody podal,
posadil Tě v stíny cedrů starých,
mladistvé bych tele býval zabil,
zadělal Ti chlebů podpopelných.
Vždyť i ve mně láska k Tobě plane!
Vždyť i já jsem synem rodu ctného,
v kterém kdysi budou požehnáni
všichni země mocní národové!
Vždyť ten květ, tak divný, žhoucí, vonný,
bratrské to lásky luzný plamen,
hoří ve mně rovněž ohněm perly,
jako v prsou muže od Jordánu.
Divnou touhu, která plála tehdy
v mužném srdci starce šedivého,
jak ji cítím pláti v nitru duše!
Vzpomínal v tom teskném okamžiku
na vlast starou, sladkou, luznou zemi,
na ta místa, v kterých mládí prožil,
na to staré Haran, město snící.
16
Vzpomínal i na bratry své drahé,
kteří bydlí v stanech při studánkách,
divný cit mu v prsou úzkostlivý
vzrostl náhle jako černé býlí,
které tlačí těžce jako kámen.
Úzkostlivým hlasem volal k Tobě,
Pane velký, o cit smilování,
a já slyším často hlas ten hrůzný,
hlas ten vroucný, chvějný, žalostivý,
který vítr zanes v dálné hory,
za své rodné bratry jak Tě prosí,
kteří rovněž z Haran přišli dávno
v tyto kraje obtížené medem.
Pane můj, Ty chtěl jsi k prosbě starce
ušetřiti město plné hříchů
pro deset jen lidí spravedlivých!
Pane můj, ó věřím, věřím, věřím,
že bys v lásce hlubé, neskonalé,
ušetřil to město labutino,
bílé město omývané proudy
bystré vody z dálných, modrých vrchů,
kdyby moje ústa v prosbě chvějné
řekla Tobě: „Pane milosrdný,
věz, že v bílém městě labutině
bílé jenom duše tiše bydlí!“
Kdybys jen byl přišel – –!
17
1894