Odpusťte ženám – –
„– a seděla na rozcestí
kudy se jde do Thamnas“.Thamnas.“
I. Mojž. 38, 14.
Jitro nádherné jak růže vzplálo,
z libanonských hor se rojil den!
Zlatá rosa plála v šťavné trávě,
vánek luzný šeptal v cedrů loubí
lahodné své zpěvy po vyspání;
ze studánek modré páry kvetly,
v dáli první zazvonila halže...
Judas zvolna stoupal do údolí,
sivý stařec Híras odollamský
po boku mu rosu s trávy stíral
bosou nohou. Do údolí Thamnas
ku stříhání ovec vedla cesta
časně z rána oba statné muže.
Jako bílé páry nad jezerem,
tak se v dáli zvolna rozvlnila
bělorouná stáda Judasova.
Svěžím vzduchem libě hrály zvuky
stříbrných a harmonických halží...
Híras zbystřil kroky, tato hudba
nejsladší mu byla ze všech zvuků,
které slýchal zníti od mladosti.
Ale Judas s nachýlenou hlavou
nazpět zůstal v hlubém zadumání.
Co mu platno hojné požehnání,
jež se rojí v pláních zelenavých,
když mu jeho srdci nejmilejší
jako kletbou vymírají z domu.
Po Herovi Onan, nyní Sue
opustila jeho bílý stánek
v šeři oliv, fíků zatlučený
21
u potoka vody pramenité..pramenité...
„Komu dám svá stáda bělorouná?
Sela vnuků útlých neuštědří
klínu mému, který touží dávno
po jich hravém, luzném laškování,
po objetí teplých plných ruček,
malých rtíků něžném zulíbání..zulíbání...
Nemocen jest Sela od mladosti.
Komu dám svá stáda bělorouná?“
Nachýlenou hlavu, v zadumání
na rozcestí přišel v údol Thamnas –
Ze studánky modré páry kvetly,
v dáli první zazvonila halže,
když se Thamar smutná bledolící
v letním plášti s tváří pozakrytou
usadila v Thamnas na rozcestí;
slza horká spadla jako perla
na ňadra jí bujná, která vánek
odhaloval časem, aby růže,
které zkvetly v horách libanonských
schýlily se v žhoucím uzardění
zase v dol. A bílé ruce spjala
na koleně, v němém ustrnutí
vyhlížela v dáli, bolně lkajíc:
„Mladost prchla svěží jako rosa,
pravé lásky v ní jsem nepoznala
jako růže, která v hlubém stínu
sykomory kvete od mladosti.
Sny mé žhoucí jako pýří lehké
prchly v dál, když poznala jsem muže,
rodné bratry, kterým lov a stáda
byly milejší, než mladá žena...
A já přece žhnula milostností,
toužila jsem sladkém po objetí
22
jako poupě touží po paprsku.
Půvaby své vstříc jsem nesla ráda;
marno vše, já syny neobjala,
nevdechla jímjim žhavým políbením
touhu slávy mužné – svoje dumy.
Bože, víš, že jediná to radost
každé matky syna vinout k prsu,
zpívati mu písně po praotcích.
Bože, staré Sáře dal Jsi syna,
když již přestal dávno běh jí ženy
a mne mladé kypící a svěží
radost tuto slastnou odepíráš? –
Padli muži rukou Tvojí silnou,
trestající rukou kdesi v poušti,
toužný Sela chorý čeká konce,
vdova jsem – ach smutné odříkání!
Bože, Bože, sedím tady hříšná
v touze rozkoše a milování –
Bože, odpusť, nejsem sebe mocna –
odpustíš mi moje provinění?
Mám se vrátit? – Šedé šaty vdovské
mám zas vzíti na své bílé tělo,
které touží hříšné po rozkoši...?
Bože půjdu! – Nebudu mít synů –!
Zůstanu! však hrozno pomysliti,
jest to přece otec mojich mužů..mužů...
Tamto jde – ó Bože, co mám počít? –
Pozdě již, mé srdce tluče slastí,
tělo mé se chvěje divným žárem,
Hospodine, děj se vůle Tvoje!
Judas došel právě na rozcestí.
Jitro nádherné jak růže plálo,
z libanonských hor se rojil den..den...
23
1894