ZVONY DOMOVA.
Ani nevím, milé zvony, tedy,
někdy-li vás ještě slyšet budu,
nežli hrobník nahrbený, šedý
na mne nasype v důl černou hrudu.
Mně jste se už nazvonily dosti,
můžete mi přát jen v posled klidu.
Zazvoňte radš stejnou horoucností
šťastnějšímu v domovině lidu.
Zvoňte mu, ne k smrti, ku vzkříšení;
vždyť jsme stejně všichni křivdou mřeli,
volejte a zněte ke smíření
všech, kdož v záští na nás zanevřeli!
Mne juž, milé zvony, nevolejte,
budu jinde spáti v zemi siré,
u svých drahých; naposled pak pějte:
Zlíbej všecky, kdo tu, božský míre!
9