ZVONY DOMOVA.

Adolf Heyduk

ZVONY DOMOVA.
Ani nevím, milé zvony, tedy, někdy-li vás ještě slyšet budu, nežli hrobník nahrbený, šedý na mne nasype v důl černou hrudu. Mně jste se už nazvonily dosti, můžete mi přát jen v posled klidu. Zazvoňte radš stejnou horoucností šťastnějšímu v domovině lidu. Zvoňte mu, ne k smrti, ku vzkříšení; vždyť jsme stejně všichni křivdou mřeli, volejte a zněte ke smíření všech, kdož v záští na nás zanevřeli! Mne juž, milé zvony, nevolejte, budu jinde spáti v zemi siré, u svých drahých; naposled pak pějte: Zlíbej všecky, kdo tu, božský míre! 9