III. Když ponejprv jsem políbil

Adolf Heyduk

III.
Když ponejprv jsem políbil
Když ponejprv jsem políbil
v ty něžné tvářky Tebe, tu rázem přesvědčen jsem byl, že Tvůrce ještě jinam skryl div slunce, nejen v nebe!
Byl přesvědčen jsem nejinak: Dvé sluncí skryl Bůh v taji v tvůj kouzla plný, něžný zrak, by navždy zaplašil ten mrak; jenž uhostil se v ráji, 63 to od těch přenešťastných dob, kdy Adam věřil klamu a poslechl jak bídný rob, až požitkem si koupil hrob a smrti děsnou tlamu. Až za obět jí padnu též, kéž pozvedneš mne k sobě, kde v tichém štěstí hoduješ a sluncem ráje zjasňuješ mou duši v strasti době.