V. Od chvil, co na loktech tě anděl vznes’

Adolf Heyduk

V.
Od chvil, co na loktech tě anděl vznes’
Od chvil, co na loktech tě anděl vznes’
k mým nejdražším tam modrých do nebes, mé vadne žití v žalu neustálém, jsem žebrákem, ač dřív jsem býval králem.
Tam matička tě k srdci přivíjí svou nejvroucnější lásky lilii, tam tatíček tě hýčká na klíně jak mne kdys v dětství blahé hodině. Zda poznáš mne, až já tam zavítám, jenž bez tebe zde jenom slze mám? Zda ovineš mně kolem šíje ruku, zda starce poznáš po mdlém hlasu zvuku? Snad nepoznáš... Ne, ty mne poznáš, vím, až na něžné tě rtíky políbím! Ty poznáš mne a poletíš mně vstříc – vždyť nikdo nemiloval tebe víc! 65