NA LESNÍ CESTĚ V LUHAČOVICÍCH.

Adolf Heyduk

NA LESNÍ CESTĚ V LUHAČOVICÍCH.
Od jihu větřík švižně věje a dýchá v bílou nebe tvář, les s vršku zeleně se směje, pták v houští kvílí, samotář. Tím zpěvem jaty květy pláčí, v jich slzách však skryt slunný lesk; má noha horským svahem kráčí, mé myšlenky jsou samý stesk. Čas drahný nekráčel jsem tady, když v ňadrech vřela bujná krev, teď ňadra má jsou vinohrady, leč bez hroznů; v nich zmlk už zpěv. Jen tulák pták ty písně kvílí, mdlý okamžik, a zmlkne v ráz, tak zhyne vše večerní chvílí, ty též, mé srdce; vždyť už čas! 41 Je čas! Kol dokola se stmívá a vůkol zmizel všechen ruch; viz tam! Jen jedle hlavou kývá, z ní sýčkův hlas mi: „Pojď!“ zní v sluch. 42