STESK.

Adolf Heyduk

STESK.
V nevlídných dnech za temných dešťů přilétá druhdy do mojí síňky bez hluku, tiše nevlídný pták černého peří, ohnivých očí, kolem mé hlavy letmo se točí, potichu stále budí mne v snění. „Co žádáš?“ – ,Hovor!‘ Prch, už ho v ráz není. Zase se jeví, třepotá křídly, nutí mne z domu pod širé nebe, k východu letí. Má duše za ním v lesnaté kraje. Rychleji, čilej k letu mne nutí: ,Leť jen, ty musíš, či nemáš chuti, poshlédnout jednou místa ti drahá? Poleť jen, nech tvůj krátí se dech, starosti všecky doma však nech! Vyhoď je oknem v zvlněnou řeku! Za mnou! V dům rodný, ke zdroji léků!‘ Chystám se letěti s hovorným ptákem, kmet – jsem dnes jeho poslušným žákem. 51 Vznáší se se mnou, hledí mi v oči, dlouho, až hlava mi kolem se točí, domlouvá stále mi, zrak svůj v hruď nočí a sype mi ze žhavých, divných svých očí do srdce mého touhu a stesk. 52