PŘI ZVUKU FUJARY.

Adolf Heyduk

PŘI ZVUKU FUJARY.
Jaké divné zvuky, srdce rvoucí, ač unaveně mdlé a přece sladké tak jak slzy, jež pláče srdce mroucí, jako zpěv, jejž pěje zabloudilý pták. A zas jak příboj vln, když stéká v důl propastný, kde temna vládne duch. A tiše zas jak báje dávnověká, jíž nerozčeří nikdy času vzruch. Ve snách dlíš až do červánků záře, leč duch se vznáší v nebes prostorách, dole hraje pasák na fujaře, ty posloucháš, až tají se ti dech. A tvé srdce rozrušeno bije: Jsi bez záře, tmy ovinul tě mrak. Hyneš jatý poutem melodie a padáš s nebe jak střelený pták. 30