CESTA LESEM.

Adolf Heyduk

CESTA LESEM.
Jdu lesem, z dálky dětí zpěv v můj stajený se mísí vzdech, i stavím se, ač nutí spěch a srdce vázne v starostech. A dumám, bloudím, kolem poušť... Kudy z té dostati se ven? dál pospíchám a kráčím v houšť, a klesám chůzí unaven! Ač stále umdlévám, jdu zas, už shrbena je moje plec, svůj hledím v říčce na obraz a vidím, že jsem šedivec. Je večer, blízké vísky zvon se na klekání rozhoupal, i kloním hlavu, kráčím dál, až u vrat hřbitova jsem stál. 73 Tam netušeně dospěl jsem, ba vrátím se tem brzo as, už kloním se vždy hrobu blíž, zvon volá mne: Pojď, už je čas! 74