V DUMÁNÍ.

V DUMÁNÍ.
Toužím psát, leč pero padá z ruky, jasnost oka náhle v slzách zniká, slyším přidušené zvonů zvuky drahé domoviny kostelíka. Ach, vy z mysli vytracené hlasy, koho z mlžné dálky svoláváte? Zdali mne, jenž před dávnými časy na váš hlas jsem chodil na roráte? Koho svoláváte, koho zvete, proč a k čemu? Mne snad, milé zvony, po námaze žití moholetémnoholeté, přes daleké nedohledné hony. Nemám u vás už těch drahých duší, k nimž jsem spěchal ondy jako dítě k radovánkám, ach jak srdce buší; všecko, ztratilo se, žel, tak hbitě! 17 Ke komu bych přišel žalovati, kdo by dali útěchy mi v strasti? Jinde otec spí a jinde máti, mimo domov bratři, v cizí vlasti. Máti moje neobývá v domu milé, světlé do zahrady síňky; její síní chladná temná k tomu skrýš, kde smíchovské jsou Malvazinky! A můj otec také nepohlíží z rána k lesu, odkud slunná záře na krov domku z východu se blíží, poblíž Rubeše spí písničkáře. Co bych dělal u vás, zvony, v dáli? Vše, co jsem tam svými skvosty měl, léta pouti mé už dávno vzaly. Kraj i lid tam na mne zapomněl! 18