JSEM NEVDĚČNÍK.

JSEM NEVDĚČNÍK.
Jsem nevděčník, dřív noc mi družkou byla, a blažen na jejím jsem klíně snil, když jemnou rukou skráň mi pohladila, a já s rtů jejích čarných klid jsem pil. A když své pohádky mi vyprávěla, ty bílé hvězdy, jež jsem měl tak rád, z níž každé třesoucí se touha sjela do hloubky ňader mých; vždy mír v nich vlád’. To duch můj potopil se v moře snění a pro útěchu dal mi písně dar, leč jinak teď; co bývalo, už není, mrak halí vše, je chladno, a já stár! – Teď duše touží dne a vůně země, chce zlaté víno slunce lékem pít, a ze všeho, co ještě kvete ve mně, jen skrovnou porosenou kytku vít. 46 Jsem nevděčník, ač vím, že po rozluce soucitně vyhledá mne slzný hled, že na hruď vloží mi noc jemné ruce a smírně zulíbá mne naposled! 47