SMRT.

Adolf Heyduk

SMRT.
Se smrtí – jak to temně zní – co den vždy větší půtku; už stále více mohutní výspa mé tesknoty a smutku. Mé štěstí všecko bylo sen, mák rudě planý v hluchém setí; mé naděje šly zpívat jen jak o vánocích chudé děti! – 77