SMUTNO.

Adolf Heyduk

SMUTNO.
Chlad roste vůkol, listí stromů zvadá, kraj zamlžen, má sivý šlář. Dumám. Mlha divná jako závoj padá též přes mou tvář. Dnové se krátí, na keře kol holé věsí se mlha se všech stran. Vše ptactvo pryč – jen s osetého pole hlas slyšet vran. V mém nitru smutno, vše tam hlavy kloní, poslední zvolna zvadá květ. A z vísky za vrchy, slyš, zvonek zvoní: „Spěš, vrať se zpět!“ Kam, Bože, zpět, vždyť bloudím bez domova, vše je to tam! Kam jíti mám? V dům otecký bych dítkem těkal znova, – v něm byl bych sám! 70 Ach, nelze už, jest pohřbeno mé žitížití, věk ze živých mne dávno škrt. Když nelze tam nést jaré živobytí, nač nést tam smrt? 71