TROSKA.

Adolf Heyduk

TROSKA.
Hor šedých na omšeném klínu spí troska v černém lesa stínu, leč máj v hor říši vjezd když slaví, tkví v líci jí lesk usměvavý. Ten červánek, jímž tvář jí hárá, je vzpomínka snad z mládí stará, jak vznešenou kdys tvrzí byla, než doby zášť ji rozvalila. Jak v podiv zrakům všech i sluchu kdys plna slávy, plná ruchu a plná praporů a třásní v hor skrýši krásnou byla básní! – Leč rázem svitný úsměv záře jí s rozbrázděné prchá tváře, když mní, jak teď je opuštěna – a bouře vzdech jí v ňadrech stená. 22