I. Když zadumán jdu jara dobou novou,

Adolf Heyduk

I.
Když zadumán jdu jara dobou novou,
Když zadumán jdu jara dobou novou,
než těžkou hlavu složím na loži a vlídný večer růži purpurovou na pokraj nebe tiše položí,
tu duše má se vidině tvé kloní a klade růže na hrob tvůj. Nechť na můj nikdo slzy neuroní – jen tvůj Bůh opatruj! A syp naň každým jarem nové květy a ovíjej ho nejvnadnější vůní! Pak šťasten jsem jak před dávnými lety, byť pohlcen již černou času tůní.