I.
Když zadumán jdu jara dobou novou,
Když zadumán jdu jara dobou novou,
než těžkou hlavu složím na loži
a vlídný večer růži purpurovou
na pokraj nebe tiše položí,
tu duše má se vidině tvé kloní
a klade růže na hrob tvůj.
Nechť na můj nikdo slzy neuroní –
jen tvůj Bůh opatruj!
A syp naň každým jarem nové květy
a ovíjej ho nejvnadnější vůní!
Pak šťasten jsem jak před dávnými lety,
byť pohlcen již černou času tůní.