ZPĚVÁK.
Sen podzimní sní mladý les,
v něm šedá vlákna se množí,
jen dál skrz šedou jejich směs;
komu Bůh písně do ňader vloží,
ten loutny už neodloží!
I v zimě musí zpívat a hrát,
co hlavě písněmi zvučí
a s veselými musí se smát;
ať nebe pokryto černou je tučí
třeba je žalům výhost dát!
On života čilý na pochod
musí si loutnu svou zladit,
a na vše, co kvete, i přes slz brod,
k útěše vlastní cit zvnadit –
i nástrah a klamů lstivý svod.
A musí si zahrát veselou,
nechť lítost srdce mu drtí,
svou vlastní strunou, notou svou,
byť poznal náhle pojednou,
k vlastní že hraje si smrti! –
55