Kytice.

Adolf Heyduk

Kytice.
Ven, květy, čas už spěchá k letu, ven z obalových kuklí všech, ať družně do kytky vás vpletu jak básník v píseň žert i vzdech. Ty budeš základem, má růže; kol tebe, oku v milý děk, vždy po dvou připoutaných úže dám vínek modrých fialek. Sem tamo podléška buď bledá, pak karafiát vrchem vnad... „Proč chvat tvůj kvést, proč žít nám nedá? mníš, že nemáme srdcí snad? –“ 64