Když léta dechem zbují kvítí...
Když léta dechem zbují kvítí
a ze stébel se vztýčí klas,
chtěj nechtěj musím z domu jíti,
bych na ty divy patřil zas;
vše pojednou mě jaksi ruší,
jsem všude nepokoje pln,
až srdcem zapadnu i duší
do klasů rozšumělých vln.
Tam na pahrbek vonné doušky
svou těžkou hlavu položím
a skrze modré vzduchu roušky
zřím zášer hor i města dým,
a myslím s rozechvělou duší
na žití ruch a kvap a hon,
až srdce v hrudi náhle buší
a zní, jak o letnicích zvon.
I zřím, jak skřivan píseň nese
a květ svou vůni do oblak,
74
jak švarně srn si vede v lese,
a racek v hejnech slétá z mlak;
a slyším zpívat rákosníky
a štěhot drobných koroptvic,
a bělásky zřím lítat z viky,
a šedé vrabce do pšenic.
A zřím, jak bzučí nad mou hlavou
roj zlatě opásaných včel,
jež sladkou táhnou za potravou
kraj louky svěží na jetel;
ten rosou vlažen stále pučí
a na paličkách rudne květ,
v němž mladá křepelka se učí
svůj úkol z počtů: pětkrát pět.
A zřím, jak klučík roztrhaný
svou bosou nohu boří v prsť,
a na vše ohlédnuv se strany,
rve z jeteliny plnou hrsť;
to pro miláčka trhá, věru,
a ruče strká do kapes:
vše králík smlsne při večeru,
on sám však hladov lehne dnes! –
Tak třeba do večera bývá,
až pln je zrak a cit a sluch,
a když den kloní se a stmívá,
tu píseň v hruď mi klade Bůh;
75
ach, rád vás mám, vy luhy, lada,
a teskním-li, hned bývám zdráv,
když v slunci do duše mi padá
zpěv skřivánkův a vůně trav!
76