Kdys v svatých lidstva závětech jsem čet’...

Kdys v svatých lidstva závětech jsem čet’...
Kdys v lidstva svatých závětech jsem čet’, že tam, kde k nebi trčí Himalaje, těch zubožených lidí zpěvný ret z lahodných čarozvěstí sílu ssaje. Tak praví se: ten jestiť duší spěch, než v plném lásky blaženství se znají, že v nehynoucích žití pramenech v osmeru obdobách se potkávají. A tak i já snad prškem v slunci dlel, než dolů jsem se snesl zlatým letem, na ústech poupěte jsem blažen tkvěl – a hle, tvým milosť vstříc mi dechla retem. 18 A věky přešly – byl jsem jezerem, tys v jeho středu leknínem se chvěla, má touha křišťálným tě ramenem na rozvlněná ňadra uvíjela. A prchla staletí, já skalou stál, tys milým pramenem se v nitru kryla, klín blesku náhle v prsa se mi vklál – tys perlami tu ránu vyléčila. A sivým obláčkem jsi byla pak, já žhavou duši v jižním ukryl vánku, a závistí se zjitřil slunce zrak, když jsem tě zlíbal náhle do červánků. A opět zavát sta let drahný čas, ty bílou kalinou jsi kvetla v pláni, já – tažné ptáče – přinesl ti vzkaz, a sladce probouzel tě v době ranní. A zase k věkům uchýlil se věk, tys palmou byla, ana hlavu níží, já lianou se k tobě vzpínal vděk a pasu kol ti vinul paže svíží. 19 A zase za věkem věk v propasť kles’, tys byla rybkou v temné lesa tůni, a já tě šumným proudem ruče nes’ z těch chladných stínů zlaté na výsluní. A v posled změnil jsem se v bledý stín, jejž k tiché pouti večer luna vzruší, a tebe vílou hostil lesa klín – my zřeli se – a jedinou jsme duší. – 20