U Jarmilčina hrobu.
S mladou ženou u kolébky
zamyšlen jsem stál,
srnčím očkem Jarmilčiným
andílek se smál,
a jak v jaru na zahrádce,
tak si na líčkách i brádce
motýl snění hrál;
byl jsem víc než král.
Kloním hlavu, srdce buší,
nelze odolat,
čílko, bradu, černá očka
toužím celovat,
ale žena s bledou skrání
mocně paží svou mně brání.
„Chceš je zbudit snad?
nechej mi je spát.“
54
Prchlo štěstí, čílko dítka
pokryl sivý mrak;
co se stalo? neptejte se –
nehleďte mi v zrak;
kam mám sklonit sivou lebku,
k ženě nebo na kolébku?
Smutno, hrozno tak,
kolem všude mrak.
Snil jsem? nesnil, pravdou bylobylo,
a přec všecko sen,
Jarmilku svou do rakvičky
dal jsem druhý den;
v těsném, květuplném loži
spal ten andíleček boží,
spal, či dřímal jen?
To byl smutný den!
Dřímal, usnul, dobře víme,
leč těch očí jas
ani v rakvi, ani v hrobě
pro nás neuhas’;
55
na růvek když kloníme se,
z růží jeho vstříc se nese
roztoužený vzkaz:
„Přijďte brzy zas!“
56