Pod popravním lešením.
Země proudy krve ssála,
národ hynul, čas byl klat,
v Praze vojska Němců stála,
před Týnem stál mistr kat.
U špalku stál na lešení,
na špalek dal hlavu Šlik,
meč se blýskl – v bubnů znění
pláč se mísil; sten a vzlyk.
V srub sťatého nesli pána;
sivá hlava jeho – žel –
do rakve mu na hruď dána,
k rakvi za stráž Španiel.
Drze kmetu ve tvář zíral
lál mu, spílal zas a zas,
plece shýb’ a v ruce svíral
sťaté hlavy bílý vlas.
141
Rval jej, trhal hrubou pěstí,
klnul, soptil: „Ejhle pes,
našich mnichů zbožné zvěsti
hrdě odmítal, až kles’.
Krista líbat nechtěl ani...“
a již hlavu bít chtěl chlap,
nebil však, Šlik mrtvý maní
nečistou mu ruku lap’.
Zúpěl žoldák: „Ach, ta muka;
pusť!“ Leč nezpomohlo nic,
živou ruku mrtvá ruka
svírala vždy víc a víc.
Zesinal chlap snědé tváře,
třeštil zrakem – hrozný zjev –
okem plným rudé záře
v hruď mu blýskal mrtvý lev.
Křičel lotřík, píchal, sekal...
Druh přikvapil vyděšen;
nepomoh’; chlap prosil, klekal,
ale rukou nemoh’ ven.
Ač z knih svatých hned a znova
mnich se modlil na pospěch,
přece ruka žoldákova,žoldákova
vázla jako v okovech.
142
Marno! Drábu slzy kanou,
strachem srdce změklo přec...
„Pro vlast svoji křižovanou
smiluj se,“ lkal zlotřilec.
Chvěl se trup, chvěl chvíli mnohou,
chvěl se sťaté hlavy ret:
„Pro vlast – pro vlast přeubohou,
jdi!“ a lotra pustil kmet.
Ze stanu jak šelma z klestí
šílený ven spěchal druh,
do smrti však u zápěstí
krvavý ho strašil pruh.
143