Na Mytiléně rostou růže,
květ půvabů a vůně pln,
ten z kapky pěny vzrost’, jež klesla
s vnad Afrodity, ana vznesla
se na břeh moře bílých vln.
Ký div, že po krajině všady
ten čarný obdivován květ,
vždyť ten, kdo k plavbě v dálky šeré
jej talismanem na hruď bere,
můž’ klidně proplout širý svět.
Však bez něho kdo plavbu váží,
kdo nedbá růže z Mytilén,
je hněvem moře smeten s lodi
a dřív, než nový den se zrodí,
zpět na břeh zas je vyvržen!
Tak pověst dávné doby praví –
a lid jí věří posavad –
že s milou rozešel se milý,
jež nedala mu v hněvu chvíli
květ z Venušiných čárných vnad.
Hoch na koráb šel s duše steskem
a bez růže lstnou vodou jel;
hrůz mračné pluky vstaly v moři
a milá zaúpěla v hoři:
„Ach, co jsem učinila? Žel!“
Hrom zajíká se, bouře vyje
a příšerný je vodstva ruch,
v loď vichr divý pěstmi buší...
ó, běda, běda živé duši,
již v příboj žene zkázy duch!“
Vztek moře zkrotl zas; v pěn kvasu
tlum unavených vln se nes’
a jejich zpěvů za průvodu
hoch mrtvý vynesený z brodu
své milé k bílým nohám kles’.
Ta na hruď plavci padla milá:
„Ó, přebědný můj růže květ!
Pryč, pryč s ním, nežli hruď mi shoří,
chci stejně zahynouti v moři;
co pro mne bez tebe je svět!
Pryč s Afrodity lstivým květem,
jenž místo blaha dává žal,
kdo jenom pro sebe jej trhá!...“
A zoufale se v moře vrhá
a v hloub ji odnáší vln cval.
Na Mytiléně od té doby,
než do moře má plavčík plout,
vždy na svých milých kráčí hroby,
zde s povzdechem hruď růží zdobí
a kliden čeká vichrů soud.