Zbloudil jsem!
To bylo dávno – smutno je mi –
já kvetl, bujel, byl jsem mlád
a bělostnými perutěmi
duch volněji než sokol vlád’,
leč hleděl v oko rajské ženy:
– snad královna to byla vil! –
v krás prales slzou zamlžený
a zabloudil a zabloudil...
Žil chvíle nebes jsem i pekla
a zjásal jsem i zaúpěl,
mou krví žhavá láva tekla:
hned radost divoká, hned žel;
leč náhle sup vzlét’ z jejích zraků
a z jejích vlasů hadů směs
a zlaté hnízdo zpěvných ptáků
z mé duše prchlo... Kde jsou dnes?
93
Snů zlatých zbudované hrady
v ráz rozpadly se v troud a prach,
zlou bouří klamů, bouří zrady
jak vichrem skály po horách;
a jako ondy láskou plála,
tak hněvem v ňadrech stydla krev,
až sdílně léčit se mě jala
vždy usmívavá kněžna rév.
Já zasypal ji krve skvostem,
já drahé perly z řas jí dal,
já slavil každodenním hostem
s ní hod a kvas a bakchanal;
ať často měnila své líce;
– hned jasná, hnědá, temná vsled –
vždy polibek té krasavice
mou kleslou duši u výš zved’.
Té sluhou jsem, ta vždy mi věrna,
ta konejší a tiší hruď,
ať bílá dnes a zítra černá; –
ó révo, révorévo, zdráva buď!
Tvé slzy nejsladším jsou líkem,
když v leb mně bije strastí sběř,
tvým manem jsem, tvým bojovníkem
a útulkem mým tvůj je keř.
Tam hlava má si nejlíp hoví,
tam mizí duše vzdor i hněv,
94
tam každým rokem stále nový
mé srdce těší ptačí zpěv;
leč před sledem když z vášně slepé
v skrýš lesa prchám jarních chvil,
kdos tajemný mi na hruď klepe
a šepce mi: Tys zabloudil! –
95