Jitro na moři.
I.
I.
Čím víc hvězdy z oblohy se ztrácí,
tím víc záře v snivé duši jesti,
a mně zdá se, že již nekrvácí,
že chce znova vypučet a kvésti,
že chce nazpět v ráje dávnou dobu
pro zář očí, skrání zlatou zdobu,
v čas, v kterém jsem první píseň pěl,
než kolébky klid jsem znal i hrobu,
než jsem střelu žití v srdci měl...
Kéž je možno duchem tak se vznésti,
abych chladně, jako na mne štěstí,
na mezníky ony zapomněl!
17
II.
II.
Z nebeského moře růžového brodu
z lázně vstává zlaté slunce na východu,
posílá, kde který, na loď racků davy
a sklíčeným duším pohled usmívavý.
Volněj zase hrudi u vod tichém toku,
volněji je srdci, volněji je oku;
jak kněz lásky vchází v kraj i v lidské nitro,
míru krůpějemi posvěcené jitro.
18
III.
III.
V skalných břehu loktech dřímá moře,
zkolébáno vánkem v tichý sen;
prolukou, kde hora spěchá k hoře,
usmívá se probuzený den;
se stožáru lodi k jihu táhne
stříbroperý racek k druhům zpět,
a v mé duši, po kráse jež prahne,
zulíbáno zory zlatým retem,
počíná se s purpurovým květem
zarosená píseň rozvíjet.
19
IV.
IV.
Za zory po vodách zvlněných
loď plula, jinovcem jata,
každá z vln měla na skráních
korunu z rudého zlata,
šplounala, s lodí si hrála,
vznesla se, šeptala, smála.
Proč asi v ňader útaji
bolesti vlny – ach škoda! –
též zlatých korun nemají,
jako ta lazůrná voda;
či jest jim korunou krásy
píseň, jež k světlu se hlásí?
20