Jaltský chrámek.
Na výšině v hájku cypřišovém
čtyřhlavý si kostelíček sed’,
s štíhlou věží, se zeleným krovem...
sotva tak chán Girej sobě ved’,
nežli v poutech lásky s vděku slovem
u spanilé Polky zvad’ a zbled’.
Na koruně, temeno jíž zdobí,
dvojramenný zvedá se mu kříž,
pyšně zírá na hrdinů hroby,
na Gireje dávno padlou říš,
jehož sláva, hvězda vrátké doby,
nad Pontem se nezaleskne již!
Zvonek s věže prostou píseň zpívá,
milou sice, ale smutnou přec,
starý cypřiš černou hlavou kývá,
drobných druhů snivý praotec;
k jabloni se tulí réva tklivá,
a proud šepce: Tec, má slzo, tec!
60
Ba, mně zdá se, že i topol tmavý,
i ty sosny – v úcty vážný znak –
i těch temných oliv stinné davy,
i ten mandloň, cesty blíž jenž stál,
i ty lodi – úctou kloní hlavy,
i Čatyrdák, chmurný horstva král.
61