Tedy sem až své jste žití nesli,
na ten klidně snící horský luh,
kamo ptactvo s perutnými vesly
věčně zve a vábí tvorstva vzruch,
v ono svěží, rozbujené mlází
kyprých niv a dolin v Pokavkazí,
jež v hloub ňader ryje lehký pluh?
Mníte-li, kdo z vlasti odešli jste,
rodičů svých opustivše hrob
i ty krásné lípy velkolisté
i ta luka plna květných zdob,
že juž na vždy u cíle jste klidu?
Hleďte kolem na směsici lidu!
Vy jste volni, z dětí bude rob...
Nechť ty chaty – bílé holubice –
k chodci mluví: „Pohleď, u nás mír,
v dálce žal nám vrásky vyryl v líce,
pole naše rodila jen pýr;
zde tvář všaká jasná je a svěží,
jak po dešti niva, když k ní běží
slunné jaro – skvoucí bohatýr!
Štěstí naše na novo zde vzrůstá,
postať přímí se jak horský kmen,
písněmi se zachvívají ústa
jarých dětí, vnadných dcer a žen,
jimž mír s čel a radost z očí září;
a Bůh dá, že nejen teď, i v stáří
šťastni budem z krásy těch svých věn!
Místo hněvu radost k ňadrům hrnem,
místo slzy proudí z oka jas;
z panenské té půdy zlatým zrnem
třikrát víc než u vás sype klas;
při potrojné senoseče práci
mužný sekáč ve květech se ztrácí,
všem, kdo zřeli, milý na úžas.
Všude štědrost s hojností se snoubí;
co dáš zemi stokrát dává zpět,
ořeší a réva domky vroubí,
jejichž okna jasně hledí v svět,
nezbrocený bojů děsným kláním,
nesplašený pestrých vášní ržáním,
nehoněný pluky mračných běd!..
„Zůstaň s námi!“ volá vše a láká,
„co tě bolí, v staré vlasti nech,
vyplaš z ňader toho bouřliváka,
jenž ti křídly na rty vane vzdech;
zůstaň s námi pod Marchotským hřbetem,
kde se věčně jaro střídá s letem,
nech těch zchudlých luhů v srdci Čech!
Zůstaň, zůstaň!.. Ne, vy nivy milé,
dražší vás mne nazpět volá krov,
stesk a vzdechy otcův v síňkách zbylé,
mužnost mluvy, zpěvnost ladných slov,
dětské stopy na řek našich písku,
zdroje běh, jenž na dvé dělí vísku,
krev kdys v boji padlých, nářek vdov.
Chvat mě volá neklidného stroje,
korby horníkovy těžký ston,
pádný topor dřevorubcův z chvoje,
ku modlitbě volající zvon,
družně přástky zimní, letní hrádky,
vůně lípy, růže ze zahrádky,
pěnkav prostý zpěv a vrbců hon!
Zpět mě volá rádlo na novině,
kolčat táhle úpěnlivý hvizd,
zpět stesk dědův na samotě v mlýně,
zpět hlas jiřic z krovu hojných hnízd;
zpět z kováren kladiv pádné rány,
zpět ten nářek na nevlídné pány,
zpět křik bídy: „Práci chcem’ – chcem’ jíst!
Vše mne volá, mám-liž chabě tedy
hlavu klonit; ruce klásti v klín?
nemám dbát, když doma chudák bledý
vlhké oči zvedá v nebes týn?
či mám mlčet, o svoje-li práva
po století volat neustává
pokořených otců jarý syn?
Nesmím dlíti! Či když brat se brání,
v úkrytu mám státi lhostejen
s kleslou rukou, se schýlenou skrání,
podlé malátnosti babský plen?
Či mám trávit život u pohodlí,
když o rodu smrt se vrazi shodli,
vhodný pouze čekajíce den?
Nesmím dlít; vždyť útrapy se množí,
bída roste, skrovný mizí chléb,
setba řídne, bují pýř i hloží,
mladá schne a stará puká leb;
marnou poutí k právu noha klesá,
a nepřítel bratrům kříže tesá
v dlaně, v nohy přiostřuje hřeb!
Nesmím dlíti, nechať v době strasti
úlevy zde našel drahý brat,
nabrav hrstku hlíny z rodné vlasti,
by, až teskliv bude umírat,
chystaje se v cizí půdě spáti,
pod hlavu ji mohl v rakev dáti;
by jak doma odpočal si rád.
Nesmím dlíti, ač mi srdce buší,
zřím-li kolem na těch hájů skvost,
v jejichž stínu sdílně slzy suší
jižních vánků vábná přítulnost;
u večer, kde besedují spolu,
ti, s nimiž jsem doma kolem stolu
blažen sedal, klamů žití prost!...
Nesmím dlíti, nechať všecko nutí,
nechať volá: „Rci, proč hynout jdeš?
Nes se domů písně na peruti,
zde však zůstaň, se svými se těš;
plna míru je zde chvíle všaká!...
Ó ten klam! Hle, orel stihnul ptáka,
vraždí ho... i tento ráj jest lež!
Všude zloba! Nechci meškat v dálce!
Všude boj, i zde, a nikde klid!
Zpět! Mé srdce zvyklo věčné válce,
kterou s křivdou bojuje můj lid;
nechať ústrk mi, nechť smrt je díkem,
jsem a budu práva nájezdníkem,
doma hořím, zde bych na led styd’.
Či mám snášet, jazyky jak škube
z ústek dětí nepřítel jak kat,
tvářky tepe, hlavičky jim rube,
setí z niv a došky trhá z chat;
jak vše hubí podle ďáblí rady?
Ne, ba ne! Zpět v rodných bratrů řady,
s nimi žít chci, s nimi umírat!
Hned-li ne, přec někdy přijde doba,
že ta zášť nám slétne na dostřel,
práva bohatýr že vzroste z roba,
živ že bude zas, kdo věky mřel
a korouhev slávy k nebi vztyčí...
S Bohem! Hle, zda požár je to v síči,
či zář vlasti své jsem z dálky zřel? –