Oblékl se v jasně žluté kozlovice,
a ty oči jeho plály jako svíce,
hedvábný měl šátek, vyšívané prádlo,
a holinky lesklé byly nad zrcadlo.
Zapřáh' do vozíku párem koně vrané,
dal naň košatiny pěkně malované,
koňům připjal stuhy na hřívu i čelo
a uháněl ze vsi, jen to zafičelo.
Čapkou vzhůru házel jako dítě míčem,
juchuchu! si výskl, práskl novým bičem,
až červená šňůrka, na konci jež byla,
radostí se z toho všecka roztřepila.
Děvčatům se cestou směle v oči díval,
líp než skřivan z jara hvízdal si a zpíval;
ptáci ze závisti mlčky v keře sedli,
že jak on si notil, zpívat nedovedli.
Kam pak sousedův to Jeník asi jede,
že si dnes tak pyšně, furiantsky vede? –
Inu, otec stárne, matka je juž chora:
jede na námluvy do Baťova dvora.
Kytku za kloboukem, novou dýmku v pěsti,
vejde do světnice: „Dej vám Pánbůh štěstí!“
„Dejž to milý Pánbůh! Co's nám přines'? Sedni!“
„Co jsem přines'? Nechci sám být ze dne ke dni.
Tatínek mi dali statek; chci mít ženku;
pravili mi: „Žeň se; půjdu do výměnku,
dobrá hospodyně lepší je než zlato...
Chtěli byste dát mi Rozárku, pantáto?“
„Rozárku? I hlehle! Což se blíže znáte?“
„U muziky jsme se našli prvníkráte –“
„No a?“... „Mluvili jsme, jak se druhdy mluví;
řekla: ,Mám tě ráda...’ Tož jdu na námluvy.“
„No, jestli v tom vůle mojí staré bude
a pak vůle Boží, co mi potom zbude?
Jdi tedy, pros ženu; rád se s tebou spojím...
sedni, přece sedni!“ „Ba, já raděj stojím!“
By si tedy Jeník nepokazil várku,
žádá u paňmámy znova o Rozárku;
stará váhá, váhá – potom řekne „ano“,
a hned o snídani dobrou postaráno.
Co se zatím děvče na přístěnku šatí,
ptá se ženich otce, mnoholi jí splatí?
„Dvacet korců polí, peněz ovšem v mále,
koní pár, tři kravky, vola a tak dále!“
Když je ujednáno, tu teprva živo,
k zdrávkání je víno, k popíjení pivo;
co se zatím děti těší na koláče,
píše kantor smlouvy – a babička pláče. –