Stavěl domek ze starého hradu
kámen pojil dávných valů hlinou,
vloupal se až věže do základu,
hrad vždy smutnější byl rozvalinou.
Dařilo se chuďasovu dílu,
rostl domek z přitesané žuly,
za to s hlásky starobného týlu
dnem i nocí kámen padal k důli. –
Parní letní den byl, domkář mdlobou
– kamene si dobývaje – strádá,
hlava do mozolných dlaní obou
kloní se, a v čele sen se spřádá...
Prsa hlásky rozpukla se ve dví,
líce trosky pokrylo se mrakem:
blíže věže z žulových hor ledví
olbřím vstává s blýskajícím zrakem.
Roste, roste výše starých buků,
roste nad věž samu, nad skal srázy,
sosnu jako hůlku béře v ruku,
jeho brví podobá se mlází.
Nad chlum rostou žulovitá plece;
na ně jak mech s obrovité hlavy
kadeř splývá, rovna horské řece;
na hruď vous se řine zelenavý.
Kývá hlavou, ruku vzhůru zvedá.
hrozí hněviv sukovitou holí,
vzdychá, teskliv na zdi trosek seká,
až se kámen sype do údolí.
Hromu hlasem ubožáku vece:
Z mého statku skrádáš svoji boudu!
varuju tě, ale činíš přece,
mám snad s tebou k lidskému jít soudu?
Tak jste všici, se lstí v liščí skrání
s druhem druh jen hádky chce a křiky,
pro velikost máte pohrdání,
vděk chvástavý pro své trpaslíky.
Ubožáci, domýšliví k tomu!
Mravenci z vás budou věru záhy,
výše vašich nejhrdějších domů
leží posud vchodů našich prahy.
Naše doba, palečkovci chabí,
stahuje vám líce do úšklebku;
však co jste? s píď zakrsalé baby!
Větší patu mám, než ty máš lebku!
My co budovali, rvete drze,
naše drápky skalami teď máte;
málo stavěli jsme, ale tvrze,
vy svá města: vosí hnízda tkáte.
Z krbů našich ulámané zdoby,
kleňáky jsou pro útulky syslí;
lačni kovu, rušíte nám hroby,
vědou zvouce, rozoumek co smyslí.
Bídné loutky! Ustaň, nechci déle,
by kdo loupil dílo našich časů!...“
Stáhnul brvy, mrak se kolem stele,
jako hrom to duní z jeho hlasu.
Pěstí do zdí buší: spousta rumu
do údolí rachotem se sváží;
nohou dusá, balvan padá s chlumu...
A zas obr v údol hrozí paží. –
Prociť chuďas, na skráň dlaně vkládá;
duní hrom, a blesky nebe plane,
ze stěn drť se drobí, balvan padá
na zdi domku z půle zbudované.
Juž útulku chuďas neustřeže;
rudým zrakem zlostné k hradu hledí.
Je to mrak tam blíže hradní věže,
či kýs obr na zdech jeho sedí?
Vlas a vousy rovny kalné řece,
sosnou ruce opřeny, jak holí.
kývá hlavou... líto je mu přece
chudákova domku na údolí. –