Blíže Chvatlin na planině
smutně planá hruška stojí,
zakrsalá, plná mechu:
babka v rozedraném kroji;
ale v teplé jara chvíli
vije hlavu v lesklý běl,
voní: šepce divné zvěsti,
že by kámen zaslzel.
A přec milo u té hruše;
mimo jarý potok běží,
zlatý písek břehům dává,
drobnou perlou kvítí svěží;
u hruše se chvíli staví –
samá žalost, samý vzdech –
kvílí, šplouná – a zas dále
luhem prchá na pospěch.
Blíže Chvatlin na planině
u potrojném mělkém hrobě
tři jsou skryti junákové
popraveni v dávné době;
za vlast – právo byli sťati
jedním mečem v jeden den;
bez rakve tam pod tu hruši
s druhem druh byl uložen.
Kde je ťali níže hlavy,
zlatý proužek hrdlo mělo,
líce kvetlo, jak ty růže,
jimiž věnčili jim čelo;
mohyly tři přizdobené
zbožný zbudoval jim lid,
ptáčata jim s hruše pěla
drobné písně na poklid.
Hledík, narcisky a zvonky
na junáků rovech stály,
vyrůstaly, rozkvétaly,
zrak i srdce těšívaly;
jeden růvek milá střehla,
druhý sestra, třetí však
zvadlé ruce staré matky
vláhou, mdlý již ronil zrak. –
Ejhle, rovy na planině!
Na tom prvním roste hloží,
druhý prahne, na třetím však
každým jarem květ se množí:
růže kvetou poupat plny,
pták zde sladký zpívá žal,
nestejný že v ona místa
cit tři srdce pochoval!
První spustl k nepoznání;
milá dávno zapomněla; –
druhý zaschl; láska sestře
zaplašila stíny čela;
jenom třetí bujně zkvétá,
v mrazu, vedru, svěží přec,
ač mateřské ruce dávno
v rakvi drží růženec.
Ký to zázrak? Lid ti poví:
Úplňkem-li měsíc svítí,
klečí bílá postať matky
pod tou hruší na pažiti;
pěstí, kropí růvek třetí
vyšší moci na pokyn,
vždyť v té černé prsti leží
její dítě: sťatý syn.
Divno-li, že v hruši s jara
slavík hnízdo sobě splétá
a že těch, kdo mimo spějí,
srdce na klín k matce slétá;
že z hluboka duše vzdechnou:
„Pane! V metešení zlob
dej každému takou matku,
dej každému taký hrob!“