Přede, přede chorá máti
pěknou, tenkou přízi;
ustane-li, niž se shýbá
a v postýlce dítko líbá...
Večer rychle mizí.
„Nelze spáti, holoubátko,
hrdličko ty milá,
pokud aspoň tvému tílku
neupředu na košilku,
by tě kmentem kryla!
Kéž bych tobě, milé dítě,
mohla napříst zlata,
aby se ta košilička
leskla, jak tvá makovička
ruse kudrnatá!“
A muž k ženě: „Zanech prádla,
pohov rukou tíze,
vždyť, až budeš zdráva, čila,
jako s jara jsi mi byla,
dost napředeš příze!“
„Kdo ví, moje duše zlaté,
jak tu dlouho budu?
Brzo na svatém už poli
na mne – pro vás jen to bolí
hrobník hodí hrudu!“
„Nesmuť, nesmuť, k vůli dítku,
odpočiň si chvíli,
šetři nás a šetři sebe,
všecko dobře míní nebe,
vše se k dobru schýlí.“ –
Tajemná je vůle boží,
podle ní se stalo:
matka mrtva; dítko malé
pro matičku neustále
sobě naříkalo.
Usnulo; v den druhý, vizte,
mrtvá z rakve vstává,
líbá dítě, kužel hledá,
zas k přeslici klidně sedá,
v předení se dává.
Přede, zpívá: „Nebědujte,
moje duše zlaté,
budu přísti, budu bdíti,
až vřeténka zlatých nití
stát zde uhlídáte!“
Dopředla a dozpívala –
Ráno s žasem v líci
vidí otec u postele
jako ve snu, zlatou cele
přízi na přeslici. –
Po den celý dítě pláče,
a zas noční doby
tiše matka z rakve vstává,
přede, přízi urovnává
dítku do zásoby.
Přede, šepce: „Nenaříkej,
jdu, bych s tebou bděla,
slzy tvoje nesu kruté;
všudy světem povedu tě,
vrásky slíbám s čela!“
A když dítě vzbudilo se,
divně oko plane:
vedle něho u postele
předivo je zlaté celé
v pásma spočítané.
Dítě kvílí, otec těší,
až sen oba stiší;
a zas mrtvi z rakve vstává,
kužel s přízí urovnává;
spící píseň slyší:
„Neplač, moje dcerko zlatá,
muka z toho těžím,
nemohu tě opustiti,
budu s tebou všecko žití,
nechať v hrobě ležím!
Budeš-li mi plakat, dítě,
musím každé noci,
přeubohá tvoje máti,
živa z hloubky hrobu vstáti
z vůle vyšší moci!...“
Zulíbala muže, dítě:
„S Bohem! chci juž spáti...“
Ráno dcerka zkonejšena:
ze zlatého otec věna
řízu jí dal tkáti.
Když dceruška oděla se,
zasvítila světem,
jak když slunko od pohoří
zlatou nohou spěchá k moři
čarodějným letem.
Ozářila něhou kraje,
lesy, pole, chatky:
na živůtku zlaté tkaní,
na čele skvost celování
blažené své matky –