Na štědrý den.
I.
I.
Jak skvostně liliemi zkvetla
noc vánoční; i skláním týl:
rozžete na stromečku světla,
já v duši své již učinil.
Jak pěkno všecko po komnatě,
však nad vše mi Tvůj dětský smích,
jak šťasten, Lidko, hledím na Tě
a na tlesk ruček buclatých.
O raduj se, mé dítě krásné,
Ty podsněžko mých lásky niv,
nechť osud vše Ti světla zhasne,
mé září, pokud budu živ!
I tu, až v hrobě budu spáti,
k Tvých vlasů zdobě, srdci vděk
Ti bude ještě vyrůstati
z mých ňader lásky plamének.
[47]
II.
II.
Křídla hvězdným ozdobena skvostem
noc vánoční roste v zimním šeru,
hledí oknem, v přístěnku jak prostém
strojím stromek pro svou malou dceru.
Kdož by poznal, že v té různé zdobě
v každé zvlášť se moje srdce skrývá,
jiřička jak v hnízdě hoví sobě,
když se obzor sivým mrakem stmívá.
Však můj obzor už se temní také,
sivý spánek do lebky se boří,
a mé myšlénky, mé písně všaké
jak ta světla toho stromku shoří.
Kéž bys, až mne nebude, má Lilo,
uschovanou hračku k srdci dala,
poznáš, že se všecko do ní skrylo,
čím Tě duše má kdys líbávala.
Poznáš z této neozdobné zkazky,
již Ti dávám rukou Jezulátka,
dálná že mi byla cesta lásky,
ale cesta štěstím jenom krátká.
48