Zas v síň jsem vkročil zamyšlen...
Zas v síň jsem vkročil zamyšlen,
kde složeny jsou v koutku
Tvé hračky, jako v onen den,
v němž naposled jsi vedla ven
svou nastrojenou loutku:
tu různý kuchyňský je tret:
díž, váleček i nůše,
a trpkým žalem rozechvět
vše líbá horoucí můj ret,
jen Tebe ne, jen Tebe ne,
Ty hvězdičko mé duše.
Což nevrátíš se k hračkám víc,
má jediná, má zlatá,
což z nebeských těch zřítelnic
nám netryskne již slunce vstříc;
což na vždy nám jsi vzata?
V mých očích vlhko napořád
a hynu, konec tuše,
leč všecko, čím bych znova zmlád –
[121]
i písně – zapomenu rád,
jen Tebe ne, jen Tebe ne,
Ty hvězdičko mé duše.
O přijď! Kdož bude řídit’ šat
těm loutkám, kdo jim vařit’,
kdo stolek krýt’, kdo šít’, kdo prát’,
kdo bílá pro ne lůžka stlát’,
kdo na ně hospodařit?
O spěš, sic zahyne jich sbor,
jak hynou rybky v suše
a hruď má zvětrá jako svor;
vše oželel bych stár a chor,
jen Tebe ne, jen Tebe ne,
Ty hvězdičko mé duše.
O běda! nevrátíš se zpět
k své mateři a k otci;
juž nebude nám písně pět’,pět’
Tvých rtíků purpurový květ,květ
svou čarodějnou mocí;
zla ostrý, jedovatý šíp
z té hrozné smrti kuše
nás na vždy k Tvému růvku shýb –
kéž mě stih, snad by bylo líp –
jen Tebe ne, jen Tebe ne,
Ty duše mojí duše.
122