Vždy nosil jsem Tě ze hřbitova...
Vždy nosil jsem Tě ze hřbitova,
kde dědeček spí s babičkou,
a líbal jsem Tě, líbal znova,
rád byl bych v ústka malinová
vzdech’ celou zpěvnou duši svou.
Kde jsou ty časy – ach, kde jsou!
Já nosil Tě – jeť kámen mnohý
na cestě v posvátný ten sad –
jak měl jsem nechat’, přeubohý,
Tvé nožky o kamenů rohy
nevlídnou chůzí týrat’ snad,
ty nožky, jež jsem měl tak rád?
A teď, když bez Tebe tam kráčím,
tak ukrutno mi, že bych kles,
zrak temní se, a když se vracím,
víc žalu záchvatem se kácím
než peň, když na přestálý les
zlý buran rozlícen se snes.
[134]
Ó kéž by Boží smilování
tak přivilo mě v náruč svou
a slíbalo mi žalosť skrání
jak Tebe já, než při skonání
v hrob svoji vnučku maličkou
vzal dědeček si s babičkou.
135