Jako vždycky šel jsem ze hřbitova...
Jako vždycky šel jsem ze hřbitova
s hlavou skloněnou a zadumán:
Bože, co ten velký svatý lán
radostí a blaha v sobě chová,
co naděje a krásy
to pole skrylo asi,
jaké as lidstva zdoby
ty pohltily hroby
a jaká noha tklivá
zde bědně odpočívá?
Tak dumal jsem a stál a stál
a křídly v hruď mi bušil žal.
Chladný sever k zvonům chrámu běže
rozechvěl jim z kovu sdílnou hruď:
„Nač se trudíš, chodče, tiše buď!“
tajemně to zazpívalo s věže:
„Snad pro to hrob, by žaly
a bolesti v něm spaly,
[157]
snad pro to též tvé zdoby
ty obejmuly hroby,
a mnohá bolest divá
zde mile odpočívá.“
I poslouchal jsem – stál a stál
a zhejčkán v ňadrech usnul žal.
158