Kdys městem jsem se roztoulal,
bych něco zhlíd', a maní
ve prostorné jsem kobě stál,
ta byla plna zbraní;
jak přepodivná stará zbroj!
A myšlenek se nesl roj
mou prosivělou skrání.
Meč pádný, když jsem patřil naň,
byl s jilcem vyšší muže,
sám čepel, širší nežli dlaň,
pět stop se táh', vždy úže;
dnes, kdyby hned jej někdo zved',
jím bojovat by nedoved',
toť Goliáš jen může!
Sbor hvězd jsem spatřil na podiv,
jež plny byly hrotů;
Čech svítíval si jimi dřív
na nepřátelskou rotu,
teď bez záře jsou bohužel,
kéž by je Pánbůh znítit chtěl
a zahnal tmu a psotu.
Řad sudlic zhlíd' jsem na tyčích
a palcáty a kosy,
vše plno zubů, plno ryh
a jakés temné rosy,
ej, vsadím se, že od těch dob,
když chtěli cizí s robem rob
mít ve všem svoje nosy.
A dlouhé oštěpy jsem zřel
a bradatice k tomu,
kdo zhlíd' je z dálky, strachem mřel
a zděšen prchal domů;
leč nyní, běda, jun i muž
má sotva vyklektaný nůž –
co s nožem, proti komu?
Nač nůž? Ej, na chléb, na chléb jen,
na hodný krajíc s medem!
Ó hanba, jak si ven a ven
tak po žebrácku vedem;
ba stále chladnem, buď co buď,
víc ohně snad má Sněžky hruď,
vždy obrněná ledem.
Jsme netečni! Co dal nám čas?
Míň lásky a víc zmatků!
Zbraň otců jest nám pro úžas
a lichou pro památku;
což víme – lhostejníků tlum –
jak národ volal k nebesům
o velkém vlasti pátku.
Co jest nám svatá otců zbraň?
co výstrahy jsou stery,
my ubíjíme zhouby saň
jen růženci a péry;
jen klečmo smýkáme se dál –
kde bohatýr dřív s mečem stál,
dnes přízrak klečí šerý.
Čech lhostejen a mrtvě tich
a tak i děti chová,
ach, jakou radost bude z nich
mít lidstva doba nová?
co po nás asi za sto let
vnuk s vnukem budou shromáždět?
Snad péra ocelová!