Co mám zpívat? Plné jaro v duši,
plno zpěvných ptáků, plno hnízd,
křiku nepřátelův nepřehluší,
ani šípů jejich zvuk a svist;
co jsou verše proti lestné zbrani,
proti jícnům k vraždě hotovým?
V kladiv hluku mečů při kování
zaniká i nejzvučnější rým.
Co můž‘ zpěv, kdy lesť a zášť se množí,
by nám utýraly rodnou zem?
Kde že jsou ti bojovníci boží,
před jichž křižák prchal hlaholem?
kde jich písně, sokolím jež letem
vznášely se z ňader kovových?
kde ta záře řinoucí se světem
ve válečných vozů kolejích?
Kde ten ruch, jenž chlapce v reky mění,
kde ten zápal zašlých slávy dnův
s nadšením mřít za své přesvědčení?
kde žár srdcí dávných Husitův?
Všecko mrtvo; chabosť jařmo tuží
na schýlený po otrocku vaz...
Kde jsou bohatýři, kde jsou muži,
kde ten požár srdcí, mysli jas?
Běda, běda! Kdo ten nával zmůže,
kdo protrhne nepřátelskou léč?
či jim v ústret stláti chcete růže,
líbat krví bratrů zpitý meč?
či jak dítě těkající sadem
padnout chcete v hnízdo hadů zlých?
Dosť, kdo Čechem, otců za příkladem
na křídlech se zvedni sokolích!
Vzlétni k slunci, ku pravdě a kráse,
naber v ňadra čarný jejich svit,
vlastem k síle, pokořeným k spáse
myšlénkami uč se vítězit;
daleké nechť opět žasnou světy,
že můž‘ láskou zanícený duch
trup vzkřísiti téměř třistaletý,
co nekonal posud ani Bůh! –