Kde domov můj, kde domov můj? –
Ten-li chorál u velebě hřímá,
bezvolně se k ňadru zvedá paž,
budíť všecko, po vlastech co dřímá,
snad i její v hory ztuhlou stráž;
jeho hlaholením zlobě brání
Čech, man práva. Nadšen život svůj
dal a dá svou za vlasť u jásání:
Kde domov můj, kde domov můj!
Kde domov můj, kde domov můj? –
Nenutí-liž ona slova milá
nachovými růžemi kvést hruď?
ach, by každá stolistkou z nich byla,
svatá Kráso, pěstounkou jim buď!
Kéž ta píseň vítězivě zvučí
ve cizácké zášti rozvalinách,
za Vesny jak obrozena tučí
voda hučí po lučinách.
Kde domov můj, kde domov můj? –
U všemmíru božskou slzou stydla
krásná vlasť, hrůz kořistí a běd,
až duch lidstva, vzpjav bělostná křídla,
k zdroji světla z temnoty ji zved‘;
z nebe vstříc jí vyšly světců pluky
padlých za vlasť hrůzy ve hodinách,
pějí s námi hymnus, v jehož zvuky
bory šumí po skalinách.
Kde domov můj, kde domov můj? –
V rodných nivách, na oteckém luhu,
zlatým klasem zase bují čin;
práv svých mečem letných pout a kruhů
jatou matku zdárný zbavil syn;
růžemi skryl stopy její rudé,
za dvoranu upravil jí svět,
Bůh dal požehnání, kolem všude
v sadě stkví se jara květ!
Kde domov můj, kde domov můj? –
Věštci vstali z ukrutnosti katí,
hruď kde česká cedila dřív krev,
v čarovné jež rubíny se hlatí:
v statnosť junů, ve nadšení děv;
přede blesky slunečných jich činů
klesne zlosyn zahanben a bled;
tolik strážců vlasť má, kolik synů,
zemský ráj to na pohled!
Kde domov můj, kde domov můj?
Matka vlasť nám nad všecko jest svatou,
skrýváť v čele činů dálnou říš;
zdrojem čarných vzkazů vrchovatou
třímá dějin ověnčenou číš;
bohatýry, kněžky lásky pojí,
v klín své něhy těch přivíjíc jemně,
kdo skráň trním rvanou v laur jí strojí –
ach, to je ta krásná země!
Kde domov můj, kde domov můj? –
V zemi hrdin, v zemi veleduchů,
zlým již spárem rvaly Zášť a Vztek,
kterým nyní v myslí ladném ruchu
brání voje věčných myšlének;
velel den juž temné příšer noci
plamenitým mečem: „V hanbu pluj!“
Sluncem vzplála boží za pomocí
země česká, domov můj!
Kde domov můj, kde domov můj? –
Slyš! I z dálných zemí oceanů
volá zlobě hřímající hlas:
Ukroť zášti, bratr dospěl k ránu,
srdce rozdělená srostla zas;
prapor hvězd vlasť zastře ve zlém víru –
zkus to, vrahu, slávy plášť jí ruj –
v šiku stojí národ bohatýrů –
země česká, domov můj!