V mraky zlob a hněvu neukrotných
českých říše klenotů plá skvost,
jejž – vždy hotov – zbraní hrotných
bránil lid, když dravčí vášně zlost
soutěskami do země se drala,
prsť by ornou, pluh i jazyk brala.
Marno její násilí však přece,
přes hor prahy nesvalí se již –
nechať rovna rozvlněné řece –
jak křižáků horda Ústí blíž,
když ji Češi v řadách, bokem k boku,
ňadry tarasili na sta roků.
Odváží-li po koruně svaté
rukou vraha sáhnouti nám čas,
pak, jak ondy zraky jedovaté,
oslepí mu Karlův klenot zas,
a jak s čela krále Jiříkova
sluncem bude zářiti nám znova.
Nechť jej hanbou třísní podlé davy,
jako dříve uchrání jej Čech;
na špalcích-li znova padnou hlavy,
táž myšlénka vzejde v jiných stech,
v koruně pak rubín z české krve
vzplane čarovněji nežli prve.
Svitne k mořím v kraje nových světů,
aby v srdcích lidu, jenž již tlel,
vzkřísil orly nadšení a vzletu
velké matky Slávy na povel,
již by svědky byli u všemmíru,
že vlasť česká vlasť jest bohatýrů.
Že v ní láska svaté žezlo třímá,
z něhož lidstvu věčný proudí mír,
že máť Praha slyne mocí Říma,
že v rej uměn přešel sporů vír,
a že obraz vlasti s koule říše
v údiv září veškerenstvu k pýše.
Meč že svatý, který k svému boku
pásal ondy zbožný vládce kněz,
nepokynul k boji tisíc roků;
že lid živ jest, jako ptáků směs,
která z rána, i kdy kraj se stmívá,
v zlaté zoře hymnus krásy zpívá.
Tak chce národ žíti na vzdor haně,
lež lstí smečku dravou pouští naň,
však též hotov vzíti odhodlaně
v uhnětené ruce pádnou zbraň
a s ní třeba mříti prostřed seče
za koruny lesk a slávu meče!
Odhodlán jest času do osudí
mužně sáhnout za ten otců pych,
nechť vynese smrtný rubín hrudi,
hlavě vínek trnů krvavých,
nebo nejsvětější lidská práva;
vždy mu heslem vlasť a cílem sláva.
Nedá si juž bráti drahých skvostův
dvouručákem pomsty krvavým,
ni s čel vavřínových letorostův,
ni píď země nájezdníkem zlým,
ni blan drahých, svědků velkých činův,
ni práv posvátných, ni dcer, ni synův.
Nuže, slávy symbolové svatí,
k nimž se národ se všech tulí stran,
zaskvěte se, nechať hrozí kati,
nechať v rudém moři lží a han
zpupný nepřítel nás stále hrouží –
duch ve vaší záři u výš krouží.
Mocně šine svoje křídla bílá
sluncem obroubená dál a dál:
jedním skrývá věk, v němž zašla síla,
druhým čas, v němž v slávě přijde král,
aby, vámi zdoben na prestolu,
lsti a sváru srazil hlavu dolů.
Lítici by hadi uťal kosmy,
jako ondy slavný Vratislav,
jehož lesku věk nezakryl osmý,
ani lhářů závistivý dav.
a jenž povznešen, jak Achill nový,
říš německou dobyl císařovi.
Zase přijde pomazaný Páně:
zapřisáhne dávný klenot práv,
korunu dá na žehnané skráně,
k boku meč a na plec zlatohlav,
žezlo v pravou, v levou ruku schoulí
věhlas světské moci: s křížem kouli.
Přijde, přijde! Drahý poklad říše
leskem vzplane světu na podiv;
český chorál u vznešené pýše
vlniti se bude do všech niv,
do všech krajů, do hradu i chaty
zvučným hlaholením: „Svatý, svatý!“...