Poslyšte, co chcy vám
O čertu svodném zpívat.
Na sloup, co unes, dívat
Každý se může sám:
Jest schován pro památku
K cti vejročního svátku.
Jest podnes ještě čert,
Radč čelo pokřižujte,
S zlým duchem nešaškujte,
S ním není žádný žert:
Ať se vám neukáže,
Něčeho nedokáže.
Minulý o něm čas
Nám vypravuje divy;
Co my snad budem živi,
Nestaneť se to zas;
A o něm obrazové
Jsou všeho důkazové.
U nás jest řídký host,
Vždyť pak ho není třeba;
Neb se o jeho chleba
Jich dere, pere dost;
Zdaž mu dost nenadhání
Y mnozý Milostpáni?
Jak slyším, venku má
Ledacos ještě tropit;
Sem tam se mnohých chopit;
Kdo tomu víru dá?
Ten víc zví, a též mnoho
Vybéře sobě z toho.
Jde jednou ten zlý host
Skrz Čechy na obchody,
Hledaje na mlejn vody;
Jíť našel často dost;
Byl neznán po osobě,
Jiť změnil v každé době.
Vyzáblý co komár
Vzal tvářnost jikrnatou,
Kučeru kostrbatou:
Není to u nich rár;
Dost je tam parukáčů,
Praví tam u břicháčů!
Sbor vysulo se dám,
Tyť jeho černou kůži
Vyšlehly jako růži,
(Pročby se líčil sám? –)
Zakryvše tupé rohy,
Oháňku, koňské nohy.
Sváteční oděv měl,
Portýrované šaty:
Od hlavy do spod paty
Celý se zlatem stkvěl;
Žádný jej vida pána
Nedržel za sršána.
Kudy jen koli táh
Ten zralý, štvaný šíbal,
Hned každý oděv líbal,
A klobouk před ním stáh:
Pohledv tu na sedláka
Řek, toho lapnu ptáka.
„Tatíku, co je vám?
Jste celý zamyšlený,
A všecek skormoucený,
Outrpnost s vámi mám;
Vždyť nemáte snad soudů,
Neb pomačkaných oudů?“
„Vám jest se lehce ptát,
Mně žena hladem pláče,
Bojím se karabáče,
Nic nechce žádný dát;
V tom zatroleném světě
Jen dříčům štěstí květe!“
„Hleďte se k pánům mít,
Doufejte na křesťanskou
Lásku a pomoc panskou,
Ti budou o vás bdít!
Já sám vám z lásky pouhé
Udělím štěstí dlouhé!“
Hned měšec z kapsy vzal,
Ukázal na plecháče,
Sedláku srdce skáče;
Zvlášť, když mu poklad dal.
„O, jaké vám vzdám díky
Za vaše vzáctné líky!“ –
„Nic nechcy, řek zlý host,
Než to mně přislíbíte,
O čemž teď sotva víte
Doma; mámť na tom dost.“
„Po čtyřmecytmém roce
Mrzet to bude otce.“
Zapsav se krví svou
Pospíchal k svému statku.
Když v koutě svůj plod, matku
Vzhlíd: seznal zradu zlou.
O je! tuť škrábal uši,
Že prodal lidskou duši.
„Toť není čistá věc,
Líčiti na sedláky;
Což sobě na měšťáky
Netroufá vzdělat klec?
Neproběh jejich školy,
Podvádí raděj v poli.
Čert krk té šelmě zlam:
Kdožby to z lidí věděl,
Podvodně že tak hleděl?
Stalo se – je to tam!“
A vzhlídna na peníze,
Bylo mu zas jak v míze.
Po čase dál a dál
To strastné nemluvňátko
Již bylo pacholátko;
V pověsti klouček stál,
Že roste na zahrádce
Čertově: znán byl v hádce!
Byv na študye dán,
Tu teprv tropil šrůtky,
Nevole s židy, půtky,
Vůbec byl v Praze znám:
A z nabádání strejce
Po židech házel vejce.
Musyl sy dát, když vzrost,
Z matčiny náklonnosti
Říkati Velebnosti!
Ačkoli nerád dost.
Neb jeho povolání
Byly hry, hodování.
Prymicý již měl mít.
Budoucý hospodyně
Zakládat na hostině
Chtíc sy dát: hosti ctít,
Chystala vše. Tu k synu
Otec dí: „Odpusť vinu.
Mne tíží velká věc,
A již skrz mnoho časů
Nebyl jsem bez tartasů,
A musý vyjít předc,
Tys zapsán zlému duchu,
Dnes přijde pro tě v puchu!“
„Toť jest překrásná lež!
Takové povídačky
Naučte mluvit špačky,
Nevíte, že mám pleš?
Nic nedá na takové
Učení naše nové!“
„Řícy sy dítě dej,
Než přijdeš do pazourů;
Nic nedá na tvou zpouru,
Vyváznout raděj dbej.“
Tu mu hned od porodu
Vypravil jeho škodu.
Nemáš se předc co bát;
Máš tré již posvěcení.
Posvátné vem koření,
S potvorou nechtěj hrát.
Věř dobré, staré víře,
A vem tři škapulíře.
Když se strašidel čas
Přiblížil: o půl nocy,
„Zejtra máš být v mé mocy,“
Rozleh se temný hlas.
„Hodina tvá již padla,
Vystoupneš ze divadla.“
Jiný ze strachu křeč
Dostalby do jazyku,
Třásby se nad osyku;
Kněz ale našel řeč.
„Přejde mu laskomina,
Má přitom není vina.
Děravou líčil klec,
Vždyť mne můj otec čekal,
A příštích křtin se lekal;
Vždyť o mně musyl předc
Alespoň něco vědět,
Kamž pakby musyl hledět.
Matka mne dlouhý čas
Musyla znale nosyt,
Než otec kmotry prosyt
Musyl, a držel kvas:
Rozsoudí nás v tom právo,
Nebude mu tam zdrávo.“
„Dáť sobě zajít soud,
Zná málo advokáty,
Ti hledí na dukáty,
Musylby palcy hnout!
Neb bez zlata a stříbra
Nezýská ani stýbla.
Kdož o nich neví z vás,
Od dávných že nám časů
Za věrnou slouží chasu;
A zastávají nás.
My dbajíc o různice
Jim cpeme pokladnice.“
„Mne přijmou pod svůj plášť
Předc mnozý jemu k zlosti;
Neb k pravdě uctivosti.
A já navedu zvlášť
Veškeré na něj kněžstvo,
Toť mu vyžene pestvo.
Tenkrát za jeho lest,
A že jest lidský škůdce,
Všech dráčů švarný vůdce,
Vyřkne se mu zde trest:
Neujde odtud zhola
Šibenky nebo kola.“
„Ze všech mi nejde strach,
Hodlám jim podlé noty
Zazpívat mnohých psoty;
Bude, jakoby prach
Jim sypal; bude tiše,
Jak když se ortel píše.“
Dlouho trval ten hluk,
Čert nechtěl ustoupiti,
Kněz se dát oloupiti:
Až zavzněl zvonku zvuk
Do modlícýho kůru,
„Půjdu tam, musým vzhůru!“
Tu vroucně dělal kříž.
Trhne to se světáky,
Když teprv pro strašáky
Nemohou snésti tíž:
Zdvíhajíc k nebi hlasy,
Trhajíc s hlavy vlasy.
Tam na obrazu vzhlíd
Řím s obchodními krámy,
Se sloupy vážné chrámy:
Začal ten obraz ctít.
Přišlo mu pomyšlení,
Jenž neslo utěšení.
Za zády stál zlý duch,
Chtěl se kněz narovnati,
Hodláli dokázati
(Že platnost má mít dluh)
Sloup pazourama svýma
Unesti přes mši z Říma.
Zpouzet se dal Pan Čert,
Že jest tam předc kus cesty,
Takovou sochu nésti
Že není hrubě žert;
Předc však se vyrovnali,
Mši velkou vyjednali.
U kaple zvonek v tom
Vyjevil ke mši známku,
Tu pádil zlý host z zámku,
Jakby ho nes sám hrom:
Co Blanšart u povětří
Snáše se dále větří.
Mezy tím se moh kněz
Okousat u oltáře,
Začal klít na šumaře,
Že jim podmazal pes;
Zpěv držel za povyky,
A ohluch od muzyky.
Kejklal se sem a tam,
Jakby měl v botách šídla;
Nenapadla mu jídla,
Trápil ho čertův klam.
Hosti neznajíc šrůtky
Myslili na pochrutky.
Od kredo sotva kus
Zaznělo dolů z kůru,
Když v tom již ďábel vzhůru
Nes krče strastný brus.
Což se má s knězem díti?
Na tenké visý níti! –
„O, vyslyš kněžstva oud,
O, pomoz svatý Petře!
Neb ty ho zanes větře,
A skončiž ten můj soud,
Ať ten tvůj dnešní svátek
Přinese čertu zmatek.“
V tom svatý Petr sloup
Z nebeské zahlíd brány.
Čert jaké knězy rány
Chystá, proto ho shoup.
Uslyšev kněze hoře
Uvrhnul čerta v moře.
Dobře se stalo tak,
Že se v jezeru topil,
Proč kněžím psotu tropil.
On vynaložil však
Poslední kapku sýly,
By došel k svému cýli.
Však hotov jsa již kněz,
Hned zjevil lidu všemu,
Co se vše dálo jemu,
Co lze uzříti dnes:
Že bez placení všeho
Uvidí rohatého.
To slyšíc mnozý hned
Pryč pádem utíkali,
Tam domy uvírali:
Tu ho čekali zpět
V ochraně pod růžency
Dotýkanými věncy.
Rarášek přilít v tom,
Poznal hned po intrádě,
Že přelstěn jest v své zrádě;
Prorazyl tu jak hrom
Do chrámu sloupem díru,
Zanechav puch a syru.
Každý se divák lek:
Ten se dal do žehnání,
Ten řečnil zaklínání,
Ten strachy před ním klek,
Kněz, že ho marně lákal,
Radostí vzhůru skákal.
Y každý z nás jest rád,
Že sklepán ten rohatý,
Že mu byl tipec vzatý:
Nebude sloupy brát:
Že nebyl od té doby
Zde spatřen od osoby.