Laskaví posluchači! –
Ne abyste čekali,
Že jsem si dnes naštemoval,
Bych Vám skočnou prozpěvoval,
A Vy jste se chechtali.
Harfa má jest rozželena,
Smutnou strunou potažena,
Nebudeť dnes o trapulce,
Ani o Milkovi znít;
Avšak strašněšumným hlasem,
Přehlubokým sem tam basem
Na výstrahu bude výt!
Vy pak, jenž jsouc u hospody,
Musíte tam vraziti,
Ani zbouřenými brody,
Ani mečem, ani bleskem
Nedáte se strašiti:
K Vám já z hlubokosti volám,
Bohaprázní hříšníci,
Přenešťastní smolíci!
Darmo tatík Homér zpívá,
Kterak statný Laertovič,
Slyše svodné ochechule,
Boje se své slabé vůle,
O své duše spásu dbal,
Přikovat se k lodi dal.
Vy, když hospodská vás láká,
Jak čarovná kvočna kdáká,
Uši sobě nezacpete
Voskem aneb kabátem,
Nohy, ruce nesvážete
Ani bídným špagátem!
Co jest platno, prozřetelnost
Že vás hlasem divotvorným
Napomíná, varuje?
Houserům že, slípkám, kočkám,
Ba i tichým vlašťovičkám
Jazyk lidský daruje?
Když jste hluší, když jste slepí,
Když, stojíce nad propastí,
Aneb u ďasovy pasti,
Sami si, jak cukababa,
Sdrhujete sluch i zrak,
A tak do klína své zkáze
Uvrhujete se s hráze,
Co můj bídák, slyšte jak!
Byltě mlynář, jménem Pitka,
Nedaleko od Rokytka,
Mladým ještě nad Labem.
Měltě mlejn a velkou pílu,
A v kravníku nad žlabem
Bučelo mu celé stádo,
Jenž na horách velmi rádo
S zvonkem zvučným kolem krku
Toulává se po stráni
A tuční se z kořání.
Nabral mnoho měřičného,
Z klád i víc, než krajiny,
Nezbylo však z toho všeho;
Anto týdně jsa na cestě,
Ve obchodu plném městě
Přidružil se rád a druhům
Dával mastné hostiny.
Co za týden nashromáždil,
Žito, ječmen, prkna, latě,
A co zklidil na svém mlatě,
Vše to do města vez’ na trh
A utopil v sklenici;
Domů, zrána o klekání,
Z toho všeho požehnání
Přines’ – notnou opici.
Blaze tomu dudákovi,
Húslaři a kobzákovi,
Pitku jenž rozveselil:
Za hodinku, co mu dudal,
Koreček mu do kapsy dal,
Druhý do krku mu vlil.
Z toho, milí posluchači!
Suďte, jak byl rád viděn,
Jak byl od všech břichopásků,
Všech otrockých cizohlásků,
Ponocných a jiných drábů,
Nočních výrů a jestřábů
Vážen, milován a ctěn!
Hospodskému byl pan Pitka
Ze všech nejvonnější kytka,
Tučná kráva s lalochem;
Pročež také z povinnosti
Sháněl hudbu, zval mu hosti,
Přivítal ho sladkým slovem,
Zacházel co s drahým kovem –
Byltě stříbrná mu báň! –
A, by nové mu šibřinky
Připravil a potěšení,
Bylby, když se ďas tam žení,
Vlezl na pekelnou stráň.
Vesel musil Pitka býti,
Mělo-li mu chutnat pití,
Měl-li pohřbít celý trh;
Sice všecko opovrh’
A šel holdem po městečku,
Škádlil žida, tu děvečku,
A prováděl žerty, šprýmy;
A však za každé šibalství,
Ježto ztropil s židem, s klukem,
Házel groše do povětří,
A tak chodil v bílý den,
Jako kejklířův buben,
S celým uličníků plukem.
Jednou, v zelený to čtvrtek –
Ve čtvrtek býval trh v městě –
Zas byl na té hříšné cestě;
Leč bylo vše na modlení,
Prázno bylo v hostinci,
Toliko že unaveni
Seděli a zamračeni,
A to každý v jiném koutě,
Pocestní dva cizinci.
Pitku mrzelo to ticho;
A vyjít si na ulici?
Kdo mu za to, že ho drábi –
Ačto jeho otrokové –
Neuklidí do šatlavy,
Kdyby dle své zvyklé hlavy
Sved’ nějakou chumelici? –
I promluviv s pocestnými,
Avšak s každým v tichosti,
U večerní temnosti –
K jednomu si na to přised’.
V temnosti že? – slyším volat,
To vám, pane, nevěříme;
Hospodský by – vždyť to víme –
Lalochatého tak hosta
Nechal po tmě stát a sedět?
Umělť on ho lépe hledět.
Byťby arciskrbec byl,
Panu Pitkovi to k vůli
Bylby místo jedné svíčky,
Třebas byly voskové
Aneb srnčílojové,
Celou libru rozsvítil!
Račtež, vážní posluchači!
Milostivě prominouti,
A na to se ohlédnouti,
Že jsme v městě Rokytku,
Tam, kde žije přísná kázeň,
Stará, chvalitebná bázeň;
Tam, kde v týden velkonoční
Piják musí doma pít,
Jestli se chce ochmelit;
Tam, kde v pohostinském domě,
Lečby se to stalo po tmě,
Opičky k dostání není,
Ani, což jest velmi mnoho,
Ani pro pana Pitku!
Sedl tedy, jak jsem pravil,
K pocestnému do kouta.
„Povězte mně – ptá se šepce –
Toho šilhavého slepce
Tamto, toho mrzouta,
Čím pak jste ho asi ranil?
Pomlouval vás a vám spílal,
Jakbyste s ním rozpor míval;
Cosi o bitvě tam žvanil.
Toby nabral, ten zlostník!
Sám vám já ho z cesty zklidím,
Neboť z vašich mravů vidím,
Že jste tichý pocestník.“
Tak když muže mrzutého
Síměm sváru podělil,
Na protějším jizby konci –
Vešliť právě čtyří honci,
Jenžto semtam přecházeli –
K druhému se přivtělil.
„Přisámbůh!“ promluví k němu,
„Jaký jest to zákeřník,
Tento tam váš soucestník!
Hoří, prská jako smola,
Zlořečil vám, vaším dětem,
By chodily s mošnou světem,
A co více zlotné kletby!
Konečně pak pravil zhola,
Že mu nelze dolehnouti,
Pokud vám krk nezakroutí;
Avšak vaz váš není brk.
Kdyby medle na to došlo,
Jsem s to, zastat nevinného;
A když přijde do živého,
Nasadím svůj vlastní krk.“
Tak do duše obou mužů
Vmetal jiskru rozbroje,
A rarášek hotově
Krmil ji a rozdechoval,
On, jenž dřív byl zpozoroval,
Že tito dva koňařové
V nedaleké vesnici
Dozráli mu k různici.
Jak když blízko masných krámů,
An jdou mimo honáci,
Uzří se dva statní psové,
Tlamatí to hafáci,
Pocestný a domácí:
Povyskočí a se shrbí,
Vyšklebují na se zuby,
Vrčí, střílí žžavým okem,
Blížíce se lestným krokem,
Už tu, jak dvě líté saně,
Vrazí na se a se sepnou,
Nejprv pazourem se tepnou,
A pak hryžou zubů pilou,
Až přiběhnuv řezník na ně,
Bije do nich ježkem, žilou:
Tak se ti dva koňařové,
Zařvouc’ na se, do se dali.
Honci, chtíc je roztrhnouti,
Mezi ně se vmíchali;
Hospodský se přivalí,
A že u velké temnosti
Mnohý ve své nevinnosti
Pronikavou ránu dostal:
Vespolek se servali.
Pekelnýtě stal se křik!
Na ulici pak povyk
Přivolal s biřicem dráby –
Celou v městě posádku –
S nimi přihnaly se báby,
Lajíce a zlořečíce,
Až jim plíce hvízdaly.
„Nuž, a co se pak stalo?“
Snadnoť jest si pomysliti,
Že, an právo v to vkročilo,
Celé to bezbožné pásmo
V šatlavě nocovalo.
„Mlynář také?“ – Nikoli.
Potutelný štváč, pan Pitka,
Když se nejhůř dělo v městě,
Kráčel již po dobré cestě,
Ponejprv to před půlnocí,
S zdravou kůží od Rokytka.
„Avšak, což tu nižádného
Nebylo v tom okolí,
Jenžby slovem, neboli
Příkladem svým, chvály hodným,
Káral Pitku nemravného?“ –
Na příklady hrubě nedbal,
Leč jestli byl zpozoroval,
Že jest někdo ještě větší
Marnotratník, hubomok,
Za tím běžel skok co skok.
Na slova pak? dobré hvězdy!
Těch on dostal putnu vezdy,
Kdykoli se domů vrátil
A s ním přišla opice.
Čekala tu naň pečenka,
Neboť jeho choť Kačenka
Hodný, zlatý zoubek měla,
A tímto mu slova pěla
Špičatá, jak jehlice.
Šindelář pak, soused jeho,
Nešetřil též slova svého,
Nakáral se ho dosti;
Ten ze samé brindaniny
Byl již dostal souchotiny,
A mluvil z zkušenosti.
Tenť mu dal slov na šlaky!
A co víc! By v svatém míru
Obrátil se v pravou víru,
Jevily se zázraky!
Když tak z jitra ochmelený
Blíže mlejna vrávoral,
Zdaleka naň: „Opilí jdou!“
Kohout jeho kokrhal.
Mumlaje rejdoval dále.
Tu z hnojiska vedle skály,
Husy dřímajíc’ kde stály,
S krkem k nebi vytýčeným:
„Kej na něj! kej na něj!“
Vladař houser zakejhal,
Až se ohlas rozléhal.
„Počkej, já ti zakejhám!“
Dí sám k sobě u mlejnice;
Avšak s hůry vlašťovice:
„Kolik korců jsme propili?
Kolik korců jsme propili?“
Z hnízda na něj šveholila,
A jeho tak vyplísnila.
Když pak s velkým násilím,
Jak se děje opilým,
Vekradl se do světnice,
Kačenčiny do ložnice,
Nohu nohou boty smekl,
Oděv kus po kusu svlékl,
A na lůžko v tichosti
Složil podvodné kosti:
Tu se kocour k němu vinul,
Jako hádě k uchu přilnul,
A vousem ho polektaje:
„Mrháš! mrháš! mrháš!“ šeptal,
Až ho Pitka dolů zmetal.
Každý, kdo v svých prsou krytu
Mravného má ještě citu,
Bylby tímto varováním,
Tímto čárným zaklínáním
Zachvěl se a polepšil.
„Nuž, a Pitka?“ – Ten se, bohužel,
Divy těmi pohoršil.
Houser, kohout, všecky kočky –
Ač tu myší měly skočky –
V krátkém čase zcepeněly.
Ba i ubohým vlašťovkám,
Těm domácím dobrodružkám,
Nejprv vejce, mladé pobil,
Na to hnízdo bidlem rozbil,
Takže jinam zaletěly.
Sám pak v krátkém čase na to,
Když byl ženu dost posoužil,
Marnostem se dost nasloužil:
Též dohejřil, též dopil,
Převáživ se, ve opilství
Mrákotě se utopil. –
„Utopil? toť jistě v mlejně,
Pod stavidlem? pod kolem?“
Nikolivěk! Tím polem
Bylaby smrt k milování;
Skončil on v svém povolání,
Totiž v kalužině.
„Přejem mu to teplé lůžko.
Sami pak jsme rádi tomu,
Že již můžeme jít domů,
Že Pitka již nežije,
A že jednou přišel konec
Dlouhé té historie.“ –
Prosím, ještě nevstávejte,
Chvílenku tu posečkejte,
Trpěliví co potud;
Vždyť jsem slíbil v názvu zpředu,
Že Vám kloub po kloubu svedu
Celý Pitkův zlý osud. –
V živobytí on si výskal,
Každodenně rozkoš získal,
Až na lázeň ve smrti;
Kdo však opici má v týle,
Ducha z soudku v každé žíle,
A to hlavu v teplé louži,
Toho smrt tak neškrtí;
Než ale jak po smrti?
Hned jak z těla zalknutého,
Z obydlí to nečistého,
Vyváz’ Pitkův nadchlý duch –
Šeltě z něho vinní puch –
Tu si ho hned obskočili
Výr a jestřáb klikatý,
Orel, sokol, sup a káně,
Levhard, vlk a lítá saně;
Byliť jsou to též duchové
S přeostrými pařáty.
Ti ho semtam strkajíce,
Aby se jim neskácel –
Nebť se ještě potácel –
Drápajíc’ a kousajíce
Vedli, čili vlastně drali
Ve klín země na svou věčnost,
Totiž na zelenou louku.
Tamtě bylo všeho hojnost,
Neboť krásně prokvětalém,
Ani velkém, ani malém,
Všehoplodném na palouku
K oblakům tu zlatým čněla
Hora velká z perníku;
Po té pak se na temeně
Z jakéhosi kotlíku
Na vše strany vyvržených
Koulelo již uvařených,
Kořeněných, osolených
Množství velkých knedlíků.
Pod horou pak v pravo, v levo
Byly utěšené žleby.
Jedním, povlovňounkým proudem,
Právě jak v hanáckém nebi,
Roztopené máslo teklo,
Kam se něco knedlí smeklo.
Druhým žlebem, též potokem,
Tichým, nepatrným krokem,
Plynul přeslaďounký med,
Do něho pak jinou stranou,
Perníkem již obalenou
Tvář svou sličnou knedlík sved’.
Tutě bylo na vybrání,
Jak který duch dle své chuti
K večeři, či na snídaní,
Mastné, čili sladké jed’.
Nápoje tu též dost bylo;
Neboť z pramenů se lilo
Mléko sladké, nezbírané,
Tu zas víno nezkřesané,
Že je nedá Tokajník
Ani slavný náš Melník.
Mimo to v obojím žlebu
Stály stromy, keřinky,
S nich pak k ustům skláněly se
Broskve, třešně, muškatelky,
Hojnost svatojanských chlebů,
Mandle, fíky, rozinky! –
„Toť se Pitka dobře měl!
Jistě že se od knedlíků,
Od podzemského Melníku
Nikdy nikam nepoděl?“ –
Měl se, chuďas! – Ovšem že si
Huba jeho, žaloudek
Moh’ udělat tučné plesy,
Kdy se jemu líbilo;
Než, to málokdy bylo!
Lehko se to řekne: jísti,
Vínem, mlékem, medem břísti;
Avšak medle, nesme to,
Když nás drží za trubice,
Za srdce a obě plíce
Jestřábovo klepeto!
Tentýž dravec a s ním káně
Mlynáře si každodenně
Ležícího obkročili.
Rozervali prsa, tělo,
Žrali, pokud se jim chtělo,
Plýtvajíc v tom hrabali;
A když dost ho pomučili,
Oddechu mu zas dali.
Než, co za noc zpožírali,
To dnem opět nabylo,
A tak každou noční dobu
Měli katové dost zobu,
Nová játra, nové ledví
Novým bolům sloužilo.
„Jak to dlouho trvalo?“ –
Ach, nechci to počítati!
Za housera dvadcet let,
Za kocoura dvě stě pět,
Za kohouta sto a kolik,
Za vlašťovky stokrát tolik –
Mozek trne v počítání –
Buď Pitkovi smilování! –
Nyní sám již ohlašuji,
Že jsem pro dnes dozpíval;
Jen že ještě se strachuji,
By mne někdo netýral,
Že, kde zelené jsou louky,
Z perníku a z másla, z mouky,
Zvěři dávám kvasy strojit.
A k tomu i lahůdky. –
Skutečněli tak se ptáte? –
Aj, vždyť pak s to rozum máte,
Že, kdo knedlíky dal ptákům,
Přistvoří k jejich zobákům
Hanácké i žaludky!